Do maličkého bytu ve staré zástavbě pražského Žižkova jsem se nastěhovala před rokem. Žádný komfort, ale i tak to byl důvod k radosti. Nájem byl nízký, navíc nikdo nic nenamítal proti Robimu. Robi byl můj pes. Takové to pouliční plemeno. Černobílý strakáč, povislé uši, výška sotva po kolena. Poměrně slušně vychovaný, čistotný. Hlavně poslušný, trpělivě a tiše čekal, až se po ranním venčení v nedalekém parku vrátím z práce domů a vezmu ho na delší procházku. Žádný stabilní pelíšek neměl. Pokud jsem byla doma, držel se v mé blízkosti, v noci se schoulil na staré dece položené na zemi v nohou mé postele.

Když pes zavrčí

Potíží s Robim bývalo málo. Čas od času se stávalo, že se postavil do chodbičky směrem ke vchodovým dveřím, zátylek se mu zježil a tiše vrčel. Pochopitelně jsem si myslela, že jen reaguje na někoho, kdo prochází domem. Zvláštní bylo, že se to stávalo výhradně večer po desáté hodině, když jsem zpravidla vypínala televizi a před spaním sáhla po rozečtené knížce. Kdo by se ale nad tím pozastavil, že?



Je to už více než rok, co mne uprostřed noci probudil Robiho silný štěkot. Otevřela jsem oči, sklopila je k nohám a uviděla, že pes neštěká směrem ke dveřím, ale ke mně. Chlupy mu tak nějak stály, štěkal, vrčel, stavěl se na zadní. Okřiknout jsem ho nestačila. Všimla jsem si totiž jeho pohledu, kterým mířil nade mne. Stočila jsem pohled ke stropu a kdyby to šlo, vyjekla bych! Nešlo to. Nedokázala jsem to. Hrůzou jsem oněměla.

Kompaktní snad, byť ne tak docela

Přímo nad mou hlavou, sotva půl metru nad ní, se TO vznášelo. Docela veliká bílá skvrna! Člověku se nepodobala. Anebo ne zcela. Připomínalo to rozplizlou a tak trochu nafouklou figurínu. Průsvitné to nebylo, kompaktní snad, byť ne tak docela. Základ zůstával, ale zvlášť okraje pořád měnily tvar. Jisté bylo jen jedno. Ono mne to sledovalo. Oči jsem žádné neviděla, ale bezpečně jsem věděla, že zatímco jsem spala, dívalo se to na mne! Vůbec jsem netušila, jak dlouho a v minulosti kolikrát!

Uvědomovala jsem si absurditu toho všeho, ale ani za nic jsem nedokázala pochopit, zda ono bílé nic mne zkoumá jen ze zvědavosti, anebo mi od něj něco hrozí. Konečně jsem zase byla schopná reakce. Prudce jsem na posteli odskočila až ke stěně a rukama si chránila hlavu. To bílé nic sebou cuklo a během dvou, tří vteřin se prostě rozplynulo! Robi ještě chvíli vrčel, pak se uklidnil a jakoby se nic nestalo se na dece schoulil do klubíčka.



Smutný osud

Pár dnů na to jsem na schodech potkala domácího. Nevím proč, ale zeptala jsem se, kdo v bytě bydlel přede mnou. Řekl, že mladý manželský pár, který se odstěhoval do většího. Otázku jsem položila tedy jinak a chtěla vědět, zda v tom mém jedna plus jedna někdo třeba neumřel. Podíval se na mne, jako se muži dívají na bláznivou ženskou. Potom mu ale v očích blýsklo poznání a spustil vodopád slov, ze kterého jsem si složila jeden smutný příběh. V „mém“ bytě před pěti roky bydlela mladá maminka. Byla sama s dítětem. Nezvládala to, vrátila se k drogám. Přišlo se na to naštěstí brzy. Jenže v den, kdy ji dítě odebrala sociálka, si záměrně píchla zlatou dávku heroinu. Našli ji až za tři dny.

Od té doby můj Robi občas zavrčel, někdy zaštěkal, ale já už to bílé nic nikdy neviděla. Navíc jsem se za pár měsíců ze Žižkově stěhovala do Krče. A ten dům vzala demolice.

Nemoc vzniká, když neposloucháme svou duši, která k nám mluví skrze tělo. Všechny nemoci mají svoji duchovní příčinu. Ukazují nám, kde v životě děláme něco špatně. Přečtěte si více ZDE...