Tradice Velkého pátku

V tento den se voda stává v přeneseném významu Kristovou krví. Proto se v ní nemá prát a máchat prádlo, ale lidé se mají jít opláchnout do potůčku nebo do řeky, aby byli celý rok zdraví. Je to chápáno jako požehnání. Ze stejných důvodů se plavili koně v řece či jezeře.

V tento den se také nemá orat, sít ani okopávat. Má to opět něco společného s Kristovým tělem, které bylo v této den zraněno. Země a půda je brána jako tělo Boží. Velká pozornost se věnuje stromům v sadu, hospodáři jim chodili žehnat a pomodlit se u nich, aby daly dobrou úrodu. Také stromy jsou brány symbolicky, jako kříž, který nejprve nesl Ježíš na Golgotu a který potom naopak nesl spasitele po ukřižování. Původ těchto symbolů a rituálů je už předkřesťanský, ale lidová tvořivost a úcta k přírodě propojila tyto zvyky docela hezky s křesťanstvím.


Ukryté poklady

Podle lidové pověsti se také právě na Velký pátek otevírají jeskyně, sklepení nebo sama země se zakopanými a ukrytými poklady. Stává se tak již po půlnoci v časných hodinách. Pokud by se „lovec pokladů“ ve skále zapomněl opojen bohatstvím, takzvaně „přesčas“, zůstane uvězněn ve skále do příštího roku. Podle této legendy vznikla balada Poklad v Erbenově Kytici. Erben posouvá poselství ještě dál. Matka zapomene dítě v jeskyni a rychle nese domů zlaťáky. Z těch se pak stane jen smetí a listí, ale dítě zůstane zavřené ve skále. Za rok spěchá nešťastná matka do jeskyně, dítě zde najde živé a zdravé. Tentokrát je chytí do náruče a odnese domů, na zlaťáky nedbá. Jejím pokladem je její dítě. Jejím ziskem je její poznání.

Sami si můžeme na Velký pátek nechat projít hlavou, zda se půjdeme podívat do lesa na pár skal – či co je naším skutečným pokladem?