Prázdninám zvonil umíráček. Ani to léto už za moc nestálo. Studený vítr, slunce málo, vesnická hospůdka tak nejen nám teenagerům otevírala náruč. Ten večer jsem to s pivem trochu přepískl. Zvlášť, když do toho posledního kousku někdo nalil zelenou. V naší hospodě tomu říkají prý vodníkovo sperma, u vás možná jinak. Vypít se to dá, ale ty následky! Domů jsem samozřejmě došel po svých. Hlava se mi nemotala, směr jsem držel. Pospíchat nebylo proč. Naši se ještě nevrátili od moře a s bráchou jsme si na dodržování večerky nehráli.

Nebylo zamčeno, což trochu překvapilo. Větší údiv ve mně vzbudily bratrovy klíče na věšáčku. Vůbec mě nenapadlo, že bude doma dřív, než já. Měl jsem ale jiné starosti a tak jsem vklouzl do pokoje a spatřil bratra zachumlaného přikrývkou. Tiše jsem šeptl Ahoj a vylezl na horní lůžko. Starší spí dole, to dá rozum, že? Brácha něco zamručel a jeho postel zavrzala, jak se na ní zavrtěl.

Jen jsem položil hlavu na polštář, roztočila se. Ouha! Tady pomůže jen pořádný hlt studené vody. Opatrně jsem tedy zase slezl a u dveří mne napadlo, že i brácha může mít žízeň. Zeptal jsem se, zda mu mám přinést sklenku. Odpověděl, ale já jeho slovům nerozuměl. Řekl jsem si ale, že mě to nic neudělá a tu vodu mu přinesl. Natáhl se po skleničce a já jen špitl: „Na místo ji potom vrať sám.“



„No jo,“ zavrčel, ale já to registroval už jen matně. Usnul jsem totiž okamžitě. Probudilo mne dlouhé zvonění. Brzy se k němuž přidalo i bušení na dveře. Byla pořád stejná tma. Svítící budík napovídal, že je půl šesté. „Kdo v tak nekřesťanskou hodinu chodí na návštěvy?“ pomyslel jsem si. Z postele jsem ale neochotně slezl a šel otevřít. Za dveřmi stál brácha. „Proč necháváš klíč v zámku, co to je za novinky?“ vztekal se.
„A odkdy se domů vracíš nad ránem?“ nedal jsem se já. „A kde jsi vůbec byl?“
„Tobě se tak budu zpovídat. Ale abys věděl, byl jsem u Bětky, víš, že i její rodiče jsou pryč. Tak jsem tam u ni zůstal skoro do rána.“

Brácha patřil mezi upovídané a začal tedy vyprávět co a jak bylo. Mě se ale zavíraly oči. Najednou se mi v hlavě rozsvítilo! Jako když do mne uhodí blesk. U Bětky byl celou noc. Opravdu to řekl?! Raději jsem se zeptal, zda skutečně nebyl od včerejšího odpoledne doma. Nechápavě přikývl.

Srdce mi splašeně bilo, v krku vyschlo. Honem jsem se vrátil do našeho pokoje. Bratrovo lůžko bylo prázdné, dokonce ustlané. Jen na podlaze u hlavy postele stála sklenice vody. Prázdná, dopitá! Kým? Odpovědi se bojím.