Pohádka o smutném smutku - Astrohled - Kartáři a Astrologové jen pro Vás!

Povídka od Týmu Astrohled:

Po prašné polní cestičce se jednoho dne procházela malá žena. Zjevně už byla velmi stará, ale její chůze byla lehká a její úsměv nepostrádal čerstvost a bezelstnost bezstarostného děvčátka.
U postavy, která se krčila při okraji cesty, zůstala stát a pohlédla dolů.
Stvoření, které sedělo v prachu cesty, vypadalo téměř jako bez těla. Připomínalo spíše šedou deku s lidskými obrysy.
Tato malá žena se sehnula k postavě a ptala se:“Kdo jsi?“
Dvě oči, téměř bez života, k ní znaveně vzhlédly. „Já? Já jsem smutek“, zašeptal hlas přerušovaně a tak tiše, že ho bylo sotva slyšet.
„Ach ano, smutek!“ volala malá žena potěšeně, jako by se zdravila se starou známou.
„Ty mě znáš?“ ptal se smutek nedůvěřivě.
„Samozřejmě, že tě znám! Vždyť jsi mě kus cesty doprovázel.“
„Ano, ale…“ ptal se se zájmem smutek „proč tedy přede mnou neutečeš? Copak nemáš strach?“
„Proč bych měla prchat? Ty přece nejlíp víš, že dohoníš i toho, co nejrychleji utíká. Ale, chtěla jsem se tě něco zeptat – proč vypadáš tak bojácně?“
„Já…jsem smutný“, řekla ta šedá postava.
Malá, stará žena se k ní posadila. „Tak ty jsi smutný…“ řekla a s pochopením přikývla. „Řekni mi, co tě tíží.“
Smutek se zhluboka nadechl.
„Víš…,“ začal váhavě a užasle nad tím, že mu přece jen chce někdo naslouchat „je to tím, že mě nikdo nemá rád. Je to jednou mé poslání – chodit mezi lidi a pobýt s nimi po nějakou dobu. Ale když k nim přijdu, zhrozí se mě. Mají přede mnou strach a vyhýbají se mi na sto honů.“
Smutek těžce polkl.
„Vymysleli si dokonce věty, kterými chtějí zažehnat nebezpečí. Říkají třeba: Život je přece veselý – a jejich falešný úsměv vede jen k žaludečním nevolnostem a potížím s dýcháním. Nebo ironicky říkají: Budiž pochváleno, co je v životě těžké – a potom se dostaví srdeční problémy. Říkají také: Člověk se musí vzchopit – a pocítí tíhu na ramenech a v zádech. Slýchávám také: Jen slaboši pláčou – a ty nastřádané a potlačené slzy jim mohou téměř roztříštit hlavu. Ale oni se otupují alkoholem a drogami, jen aby mě nemuseli vnímat.“
„Ano, máš pravdu“, potvrdila stará žena, „takové lidi už jsem také potkala…“
Smutek se stáhl do sebe. „A já chci přitom lidem jen pomáhat. Když jsem jim nablízku, jsou schopni se setkat sami se sebou, poznat sami sebe. Pomáhám jim budovat hnízdo, ve kterém si mohou léčit své rány. Kdo je smutný, má obzvláště jemnou kůži. Mnohá utrpení se vrací zpátky jako špatně zahojená rána a to přináší bolest. Ale jen ten, kdo si připustí smutek a vypláče všechny zadržované slzy, dokáže své rány opravdu vyléčit. Ovšem lidé vůbec nechtějí, abych jim v tom pomáhal. Namísto toho si namalují na svoji jizvu pronikavý úsměv. Nebo zahořknou vůči svému okolí.“
Smutek se odmlčel. Jeho pláč byl nejprve slabý, pak silnější a nakonec zcela zoufalý. Malá, stará žena vzala schoulené stvoření do své náruči a utěšovala ho. Jak jen bylo jemné a hebké, pomyslela s a hladila něžně ten třesoucí se uzlíček.
„Jen plač, smutku“ šeptala láskyplně „odpočiň si, ať načerpáš novou sílu. Od teď nesmíš cestovat sám. Budu tě doprovázet, aby tvá bojácnost neměla navrch.“
Smutek přestal plakat. Narovnal se a překvapeně pozoroval svoji novou průvodkyni: „Ale…, ale – kdo vlastně jsi?“
„Já?“, zeptala se ta stará, malá žena s pousmáním. „Já jsem naděje.“

Také Vás navštívil smutek? Zavolejte nám na tel: 906 701 701 ukážeme Vám, že ani Vás naděje neopustila, že existuje řešení i toho Vašeho smutku! Vaše astroporadna ASTROHLED