Noc v opuštěné továrně - Astrohled - Kartáři a Astrologové jen pro Vás!

Noc v opuštěné továrně

Tajemné příběhy neodešly s historií. Dějí se neustále. Tedy i dnes a to i na těch nejnadálejších místech. Jako třeba v továrně, která již dávno přestala sloužit svým účelům. Budovy se pomalu rozpadají, haly bez zařízení pustnou. Kromě krys a holubů pod střechami se čas od času opuštěné provozy stávají útočištěm bezdomovců nebo squaterů.



Bylo mi osmnáct a byla jsem squaterka. Poblouzněná holka. Tehdy, pár dnů po narozkách, kdy jsem odešla za Pájou od mámy, co zůstala doma sama, jsem věděla jen tolik, že chci volně a svobodně dýchat. Konvence hodit za hlavu. A poznávat svět.
Poznávání se už poměrně brzy změnilo v každodenní shánění třeba jen pár drobných, čehokoliv k jídlu pro nás i dva Pájovy psy, sem tam nějakého fetu a především střechy nad hlavou, když zrovna pršelo nebo byla prostě zima. Pokud si myslíte, že mi to vadilo, říkám rovnou, že tehdy vůbec ne!

Mámina fabrika

Tu továrnu jsem znala od dětství. Mamka v ní dělala řadu let. Vlastně ani nevím, co. Ostatně to už bylo dávno. Historie, celých deset let, co se tovární vrata definitivně zavřela. Všichni na ni zapomněli, tedy až na prach a špínu, drolící se omítku, šňůrky deště, protékající děravějící střechou, smrádkem holubího a krysího trusu, zatuchlinu. Bylo vlastně z podivem, že do továrny, co každým rokem vypadal víc, že není ničí, našlo cestu jen pár bezdomáčů a ze squaterů snad žádný.



Nad městem se toho pozdního odpoledne kupila těžká mračna, večer přišel dřív a Pája navrhl, že dnes přenocujeme v té továrně. Měl na mysli nevelkou administrativní budovu s kancelářemi bez nábytku, sem tam okny bez skla, záchody bez prkýnek a s pár celými žárovkami samosebou bez šťávy.

Hledali jsme, kam se i se psy uložíme, a v patře narazili na nevelikou místnost. Nezatékalo sem, okna byla celá a na zaprášeném betonu ležely tři matrace. Na nich kusy oblečení, nějaká ta mikina, bunda, dokonce i dvě deky. Stály tam dokonce i dva páry bot.

Nevím proč to tam nechali

„Někdo to už obsadil před námi,“ řekla jsem zklamaně a sáhla po klice dveří uprostřed prázdné zdi. Prošla jsem jimi do rozlehlé místnosti, zjevně bývalé zasedačky. Byla naprosto pustá a neútulná. Oba nás ale zaujaly podivné otisky bot. Bylo jich hodně, různých velikostí a neotiskly se jen do prachu podlahy. Jakoby podrážky někdo namočil v černé barvě a pak je otiskl do stěn a dokonce i stropu! „Borci,“ pronesl Pája na adresu těch, kteří zešedlým stěnám svěřili své kroky. „Jak to provedli?“ Nevěděla jsem.

Vrátili jsme se do místnosti s matracemi a já při pohledu na ně pochopila, co mi vadilo při první zběžné obhlídce. Všechny ty věci byly zaprášené! Docela silná vrstva prozrazovala, že se jich už dlouho nikdo nedotýkal. „Prostě to tady nechali a zmizeli,“ konstatoval Pája. A co řekl Pája, to platilo. Alespoň tehdy a pro mě! Proto jsem ani nijak neprotestovala, když rozhodl, že tam přespíme. Vybrala jsem si jednu z matrací, vyklepala ji, stejně jako jednu z dek. Usnuli jsme záhy poté, co jsem si zvykli na bouřku v temné noci za okny.



Noční budíček

Vlastně je jedno, co mne jako první probudilo. Zda to bylo zoufalé a tiché skučení našich psů, anebo lomoz a hluk ze zasedačky. Trvalo chvíli, než jsem si uvědomila, kde jsem. Venku panovala noc, už ale nepršelo a z oblohy svítil měsíc. Proto jsem viděla, jak Milk jedna i Milk dvě, naši psi, leží se zježenou srstí schouleni a tisknou se vyděšeně k mojí matraci. Pája spal nerušeně přímo pod dveřmi do zasedačky. Před spaním si ubalil jointa a volat na něj by bylo zbytečné. Touha ho vzbudit však byla každou minutu silnější! Já se totiž bála, opravdu bála!

Vedle za zavřenými dveřmi jakoby běžel pořádný mejdan! Hrála tam dokonce hudba, ozývala se změť hlasů, mužských i ženských, cinkaly skleničky, zněl odtud smích! Jak se tam ti lidé dostali? Vchod byl jen přes tu naši místnost a jejich kroky by nutně vedly přes ležícího Páju. Společnost za dveřmi byla zjevně rozjařená. Tak jak je možné, že jsem jejich příchod neslyšela? A když ne já, proč ne psi, co obvykle štěkají na každého neznámého? A proč se tak bojí? A proč se bojím já?

Pozvánka naštěstí neplatila

Náhle jsem slyšela naprosto zřetelný ženský, trochu opilý hlas: „Měli bychom pozvat ty dva odvedle, zdá se, že je nejvyšší čas...“

V odpověď se ozvaly souhlasné výkřiky a smích. Opanoval mne děs a s vytřeštěnýma očima sledovala, kdy se klika pohne a dveře se začnou otevírat. Muselo se tak stát každým okamžikem. Co bude pak? A kdo za těmi dveřmi bude? „Ne! Necháme to na zítra!“ Autoritativní hlas patřil muži a o jeho slovech se nediskutovalo. Rozhostilo se ticho. Absolutní ticho. Já se stále třásla strachy. Psi už ale ne. Uklidnili se. Zježená srst na jejich hřbetech slehla, přestali kňučet, zavřeli oči.

Pohnout jsem se odvážila až ráno. Asi jsem usnula, protože zašmudlanými okny prosvítalo slunce. Probudil se i Pája. Nevěřil mi. Ani slovo. Smát se přestal až když otevřel dveře zasedačky. Byla prázdná, jako dřív. Jen těch stop na stěnách a stropě bylo mnohem víc. O hodně víc. Všechny vedly k zavřeným oknům...
Do továrny jsme se následující večer nevrátili. Bohu dík!

K večeři mají jídlo z popelnice a hlásí se k nezávislosti na ekonomickém systému. Dumpstrování je jejich životní styl a cíl. Koho? No přece freeganů! Více ZDE...