Panika. Chladnou hlavu zachovala jen Vladimírova sestra. Lékařka. Zjistila, že bratrovo srdce přestalo bít a okamžitě zahájila resuscitaci. Výsledek se dostavil až po dlouhých osmi minutách. Srdce opět naskočilo a Vladimír otevřel oči.
„Díky bohu, žiješ!“ oddechla si jeho sestra a dodala: „Už jsme mysleli, že se nevrátíš, že je to konec!“
„Konec neexistuje, bytí pokračuje, je dokonce krásnější“ odpověděl záhadně.

Světy, které nejdou porovnat

„Obrovsky mne ale překvapilo, že se ale mé vědomí neodpojilo,“ později mnohokrát popisoval začátek svého příběhu Vladimír a pokračoval: „Najednou tu byla neobyčejnou lehkost. Tělo jsem necítil, vlastně ho ani neviděl. Zůstaly mi vzpomínky a pocity. Letěl jsem jakýmsi gigantickým tunelem. Ničeho se nebál. Okamžitě jsem pochopil, že moje vědomí v novém prostředí funguje úplně jinak než předtím. Zahrnovalo vše najednou, současně, neexistoval pro něj ani čas, ani vzdálenost a objem paměti byl bezedný. Své závěry jsem také okamžitě vyzkoušel. Zní to asi směšně, ale ze všeho nejdříve jsem si vzpomněl na svůj starý porouchaný televizor. Najednou jsem ho viděl přímo před sebou. Naráz ze všech stran, zevnitř i zvenku. A nejen to.



Věděl jsem hned kde a kým byl vyroben, z jakých materiálů, kde se těžily suroviny na jejich výrobu. Věděl jsem i to, který zaměstnanec továrny na tom televizoru dělal a jaké byly jeho soukromé problémy. Samozřejmě jsem také okamžitě viděl, která součástka polámaného televizoru nefunguje a jak to celé napravit. To ale byla maličkost. Využil jsem toho a připomenul si problém s křídlatými raketami, nad kterým jsme si už dva roky marně lámali hlavu. Najednou, stačilo si představil potřebné nákresy, uviděl jsem problém současně ze všech uhlů a v celé jeho rozmanitosti. Následně algoritmus řešení vznikl sám od sebe. Byl jasný, a protože jsem si ho zapamatoval, úspěšně ho později realizoval.

Současně s praktickými myšlenkami jsem pozoroval okolí. Neměl jsem vůbec potuchy, kde je nahoře a kde dole. Tunelem jsem prolétal a na jeho stěnách sledoval jakousi neznámou krajinu. Pokud mne na ni cosi zaujalo, nebyl problém se vrátit a uviděné blíže prozkoumat. Více mne však zajímaly spíše vědecké poznatky. Náhle jsem si uvědomil, že tam, kde jsem, nejsem sám. Uvědomil jsem si, že mě někdo nebo něco vede. Něco všudypřítomného a bez hranic. Cosi s neomezenými možnostmi. Něco, co může absolutně všechno, a přitom se prvořadě snaží o to, abych z ničeho neměl strach a bylo mi dobře. Bylo to cosi, co mi jevy a problémy, které mne napadaly, ukazoval ihned v celé příčinné souvislosti. Neviděl jsem to, jen jsem to intenzivně cítil. Co to bylo, Bůh, nějaké Univerzum? To nevím.“



Vysvětlení faktu, proč lidé v klinické smrti prožívají každý něco jiného, existuje

Vladimír byl mnohokrát žádán, aby svět, který známe, porovnal s tím, do kterého se dostal.
„Jakékoliv srovnání nebude odpovídat realitě,“ říkával. „Procesy tam tečou ne lineárně, jako u nás, nejsou natažené v čase. Probíhají všemi směry naráz. Vše na „onom světě" se prezentuje formou informačních bloků. Všichni a všechno je v příčinné souvislosti. Ale jak náš, tak i ten záhrobní svět jsou naprosto reálné. Náš svět je pro pochopení jednodušší, stojí na přírodních zákonech, dění v něm začíná a končí v čase. V tom druhém světě je jakousi konstantou nevyčerpatelná suma informací. Jakýsi superpočítač, z něhož si člověk, který se tam dostane, vybere, uvidí a prožívá to, co chce vidět a prožívat! Tím se také vysvětluje fakt, že popisy onoho světa se lidmi, kteří přežili svoji smrt, od sebe tolik liší!“