Zase tak růžové to ale nebylo. Byl tu jeden problém. Dědu to prostě táhlo do hospody. Každý večer. Říkal, že jde na jedno, ale dost často se vracel pořádně pod parou. Párkrát ho dokonce přivedli kamarádi z mokré čtvrti, jak jim babička ráda říkávala. Na naše domluvy děda nedal. Nesliboval, že se polepší. Nevysvětloval, co že ho po večerech táhne z domu. Prostě beze slov nazul boty a s oním tradičním - Jdu na jedno – zmizel po večeři za dveřmi.

Jednou, máma byla zrovna ve službě, jsme s babičkou seděly v obýváku. Koukaly jsme na docela hloupý film, obě u televizoru usínaly. Najednou babička procitla, protáhla se a sáhla na stoleček vedle sebe. Zapoměla jsem dodat, že pokud děda našel zálibu v hospodě a pivě, babička si přes svoje roky nedokázala odpustit zapálenou cigaretu. Kouřila dost. Minimálně půl krabičky denně. Jedno ale ctila. Nekouřila v domě. S krabičkou cigaret a zapalovačem vyšla ven, sedla si na lavičku u našich dveří, zapálila si a slastně se oddala své neřesti.



Když toho večera odešla, nijak jsem si toho nevšímala. Možná jsem opravdu dřímala. Probudil mne až babiččin hlas. Hlasitý, rozrušený, nazlobený!

„Zase sotva stojíš na nohách! Jako kdybych hrách na stěnu házela. Říct si nedáš! Ty bez toho piva být prostě nemůžeš. Ale já už toho mám dost! Dveře ti zavřu před nosem. Táhni odkud jsi přišel!“ slyšela jsem ji nadávat a bylo mi jasné, že to děda dnes zase jednou přehnal a babičce ruply nervy. Ostatně to dosvědčilo prudké přibouchnutí dveří. Dokonce zarachotil i dveřní řetízek a bylo slyšet i cvaknutí zámku.

Babička se vrátila do svého křesla. Sotva dosedla, ozvalo se klepání. Po chvíli znova. A pak zase. Kdosi klepal na naše vchodové dveře. „To je děda, vrací se z prosíkem, ale jen ať táhne za svými kamarády!“ zareagovala babička.



Podívala jsem se na ni prosebně. Neměla jsem ráda, když v našem domě nebyl klid. „No dobře, já ho tedy pustím,“ řekla na to babička smířlivě, zvedla se a šla ke dveřím. Otevřela a za nimi nikdo! Venku bylo ještě docela světlo, ale ani tam široko daleko nikdo nebyl. Dodnes netuším proč, bylo to ale tak. Jen jsme se na sebe s babičkou podívaly a beze slov zamířily do dědova pokoje. Byl tam. Ležel na posteli. A byl mrtvý! Podle všeho už dřív proklouzl nepozorovaně do domu, ulehl a ve své posteli náhle tiše zemřel. Následoval zmatek, v našem domě bylo plno lidí, máma přijela služebním vozem. Vlastně si už ani moc nepamatuji co vše se potom dělo.

K tomu večeru jsem se vrátila až v dospělosti. Babička ještě žila a tehdy, jako ostatně do konce svých dnů, mi říkala, že to byl opravdu děda, na koho před domem křičela. A já ji věřím...