Stalo se to dávno, v létě, kdy mi bylo jedenáct. Prázdniny jsem měla rozdělené na tábor, delší návštěvu babičky s dědou na Táborsku a pobyt s mámou na naší chatě kousek od Berounky. Tehdy na konci léta se taťka nemohl uvolnit z práce a chata u lesa patřila jen nám „děvčatům“. Stála trochu na samotě, od obydlí ve větší chatové osadě ji dělilo tak deset minut chůze skrze vzrostlý a prosvětlený les.

Tu cestičku jsem znala dokonale. Chodila jsem tudy často a hodně i sama. V osadě měla chatku i moje teta, mámina sestra, a tehdy tam s ní byli i moji dva bratranci. S Pavlem a Jirkou jsme si užili hodně srandy a podnikli nejedno dětské dobrodružství. Mamka mi se smíchem tvrdívala, že tetu Vlastu mám raději, než ji, protože u jejich chatky trávím daleko více času, než s ní na naší chatě. Myslela to z legrace, vím.

Byl to strýček Míla

Toho slunečného a teplého srpnového dne jsme si s Pavlem a Jirkou zase hráli za jejich chatou. Blížilo se poledne a teta na kluky zavolala, že potřebuje s něčím pomoc. Poslechli, zmizeli, a já na louce zůstala sama. Sedla jsem si do trávy a znuděně koukala kolem. Zapomněla jsem dodat, že jejich chatka stála v kopci a od řeky a silničky podél ní vedla k chatě vyšlapaná cestička.



Zahlédla jsem na ní člověka. Byl ještě daleko, ale i na tu dálku jsem strýčka Mílu poznala. Když se pár kroků ode mne zastavil, pozdravila jsem. „Ahoj,“ odpověděl, a aniž se hnul, řekl, že právě přijel vlakem, ale za tetou a kluky ještě nepůjde, že nejdřív musí vyřídit něco s mojí mamkou. „Pojď, doprovodíš mě. Brzy bude oběd a máma by tě brzy stejně sháněla,“ nabídl mi.

Ne, nepůjdu!

Doteď nevím proč, ale odmítla jsem. Hlad jsem tedy neměla. A vůbec, které dítě o prázdninách usedá k jídlu podle hodinek?! Tak jsem zavrtěla hlavou a pak zase, když s úsměvem na rtech prohodil, že ve dvou se nám lesem půjde snáz a nebudeme se tolik bát. Uvedl ještě několik důvodů, proč bych s ním měla jít, ale já jen vrtěla hlavou. Takže se cestičkou do lesa vydal sám a já na louce dál čekala na Pavla s Jirkou.

Vysvětlení? Nevím

Později, s pusou plnou buchty z těch, které máma upekla, jsem se jí zeptala, co po ní strejda Míla chtěl. Podívala se na mě nechápavě.
„Přece za tebou dneska kolem poledne šel, mluvila jsem s ním.“
„U nás ale nebyl,“ pokrčila máma rameny.



Druhý den jsem se na jejich tátu vyptávala také Pavla s Jirkou. Řekli mi, že táta je v Praze, rozhodně k nim včera nepřijel, protože má moc práce...

Byla to záhada. Vlastního strýčka si přeci s cizím člověkem splést ani malá holka nemůže! Byl to stoprocentně on a já s ním opravdu mluvila! Nechápala jsem nic. Pár dnů na to, mi máma zakázala, abych k tetě, strejdovi a bratrancům chodila přes les sama. V novinách prý psali, že nedaleko se jedné holčičce stalo něco moc zlého...

Venku je krásně, sluníčko hřeje a všechno kolem kvete. Jen ten váš workoholik se hrbí nad počítačem a nanejvýš se podívá z okna. Přečtěte si náš článek: Jak dostat workoholika na procházku do přírody