Bhútánský princ, který v osmnácti měsících řekl, kým byl

Jeden z nejpozoruhodnějších současných příběhů přichází z Bhútánu. Jigme Jigten Wangchuck se narodil do bhútánské královské rodiny jako vnuk čtvrtého bhútánského krále. Jeho život se ale už v útlém dětství vydal úplně jiným směrem.

Podle příběhu zveřejněného v únoru 2026 Buddhistdoor Global měl už jako miminko při spánku spontánně skládat ruce do mudry spojované s buddhou Vairóčanou. Ještě zvláštnější okamžik měl přijít přibližně v osmnácti měsících. Chlapec ukázal sám na sebe a před svým dědečkem údajně třikrát prohlásil, že je Vairochana Rinpoche. Nejvyšší opat Bhútánu Je Khenpo jej následně rozpoznal jako znovuzrození Vairóčany, významného buddhistického překladatele a učence z 8. století. Ve dvou letech se chlapec stal mnichem.

Příběh pokračoval cestami na místa spojená s životem muže, jehož reinkarnací má podle buddhistické tradice být. Ve třech letech navštívil ruiny starověké univerzity Nálanda v Indii a podle zveřejněného svědectví tam poznával konkrétní místa, včetně prostoru, který označil za svou někdejší místnost. Při další pouti do kláštera Samye zase ukázal na sochy buddhistických učitelů Šántarakšity a Padmasambhavy a tvrdil, že právě oni byli jeho učiteli.

V šesti letech měl poznat také meditační jeskyni ve východním Tibetu spojovanou s Vairóčanovým životem. Na místo se nakonec vrátil v červenci 2025. Cestu komplikovaly prudké deště a sesuvy půdy a Buddhistdoor její průběh popisuje téměř jako duchovní pouť.

Je to nádherný příběh, ale je důležité dodat jednu věc. Nejde o vědecký důkaz reinkarnace. Vznikl v prostředí, kde má víra ve znovuzrození duchovních učitelů dlouhou tradici, a Buddhistdoor jej také vypráví z buddhistického pohledu. Právě proto je mnohem zajímavější podívat se na případy, které se badatelé pokusili zkoumat systematicky.

Když se dětmi, které mluví o minulém životě, začali zabývat vědci

Jedním z nejznámějších badatelů tohoto fenoménu byl psychiatr Ian Stevenson z University of Virginia. Místo toho, aby se lidí při hypnóze ptal, kým byli v minulém životě, zaměřil se především na malé děti, které o údajných vzpomínkách začaly mluvit spontánně.

Výzkum po něm převzali další badatelé a Division of Perceptual Studies při University of Virginia dnes uvádí, že za více než padesát let shromáždila přes 2 500 případů tohoto typu. Typický věk je přitom pozoruhodný. Děti většinou začínají o údajném předchozím životě mluvit mezi druhým a pátým rokem a kolem sedmi let jejich vzpomínky často slábnou.

Některé děti mluví o jiné rodině, povolání nebo místě, kde měly žít. Jiné popisují způsob, jakým údajně zemřely. Výzkumníci se potom pokoušejí zjistit, zda jejich výpověď odpovídá konkrétnímu zemřelému člověku a především zda se dítě mohlo k daným informacím dostat běžnou cestou.

A právě tady začínají příběhy, nad kterými se už mnohem hůř mávne rukou.

Swarnlata poznala rodinu ženy, kterou nikdy nepotkala

K nejslavnějším případům Iana Stevensona patří indická dívka Swarnlata Mishra. O údajném předchozím životě začala mluvit jako malé dítě. Tvrdila, že žila v jiném městě a patřila do rodiny Pathakových. Některé její výpovědi její otec zaznamenal ještě předtím, než došlo ke kontaktu s rodinou, kterou popisovala. Právě to je u podobných případů důležité, protože se tím alespoň částečně snižuje možnost, že dítě informace získalo až dodatečně.

Když za Swarnlatou později přijeli členové rodiny zemřelé ženy jménem Biya Pathak, rozhodli se ji otestovat. Někteří zatajili svou totožnost, další se ji dokonce pokoušeli zmást. Swarnlata přesto podle zaznamenaného případu poznávala příbuzné a správně určovala jejich vztah k ženě, kterou si měla pamatovat. U jednoho z mužů si nevzpomněla přesně na jméno, ale poznala ho jako mladšího bratra a oslovila ho přezdívkou, kterou používala Biya.

Popsala také dům, v němž měla žít. Mluvila například o jeho podobě, železniční trati viditelné z domu, škole za domem nebo rodinném automobilu, který byl tehdy v oblasti poměrně neobvyklý. Stevenson následně řadu těchto podrobností ověřoval.

A Swarnlata měla ještě jednu zvláštnost. Uměla zpívat a tančit několik bengálských písní, přestože bengálsky běžně nemluvila. Stevenson ji znovu navštívil v dospělosti a zjistil, že na rozdíl od většiny dětí své údajné vzpomínky úplně neztratila.

• Bude se vám dařit v práci i financích? To prozradí měsíční horoskop práce a financí.

Chlapec, který tvrdil, že zahynul jako válečný pilot

Nemusíme ale zůstávat v zemích, kde je reinkarnace běžnou součástí náboženského prostředí. Jeden z nejznámějších amerických případů se týká Jamese Leiningera.

Jako malé dítě měl opakované noční můry o letecké havárii a začal mluvit o životě pilota z druhé světové války. Případ později zkoumal psychiatr Jim Tucker z University of Virginia a v roce 2016 o něm publikoval odbornou případovou studii.

Právě tento případ je zajímavý i tím, že kolem něj vznikla odborná polemika. Kritici upozorňovali na možnost, že část informací mohl James získat normálním způsobem nebo že některé vzpomínky byly zaznamenány až poté, co rodiče začali po totožnosti údajného pilota pátrat. Tucker na tyto námitky následně reagoval.

A to je pro náš příběh vlastně ještě zajímavější. Věda totiž nefunguje tak, že jeden podivuhodný případ automaticky prohlásí za důkaz posmrtného života. Ptá se, co bylo zaznamenáno předem, kdo mohl dítěti informaci říct, zda si svědci něco nepamatovali jinak a jestli existuje jednodušší vysvětlení.

Ještě podivnější jsou mateřská znaménka

Stevenson si během svého výzkumu všiml dalšího zvláštního jevu. Některé děti měly mateřská znaménka nebo vrozené vady na místech, která podle něj odpovídala zraněním zemřelého člověka, jehož život údajně popisovaly.

Ve studii 895 případů byly takové znaky nebo vrozené vady uváděny u 309 dětí, tedy přibližně u 35 procent zkoumaného souboru. Stevenson se u části případů snažil porovnávat znaménka nejen s výpověďmi rodin, ale také s lékařskými záznamy, úmrtními listy či pitevními zprávami, pokud byly dostupné.

Tématu nakonec věnoval rozsáhlou dvousvazkovou práci Reincarnation and Biology. Popsal například děti s deformovanými nebo chybějícími prsty, které tvrdily, že si pamatují člověka, jenž o prsty přišel, nebo případ dítěte se dvěma znaménky na hlavě připomínajícími vstupní a výstupní střelnou ránu člověka, jehož život mělo dítě popisovat.

Znovu však platí, že shoda není automaticky důkaz příčiny. Samotný Stevenson upozorňoval na slabiny jednotlivých případů a odmítal tvrdit, že jeho práce představuje definitivní důkaz reinkarnace. Podle jeho kolegů považoval znovuzrození za možné vysvětlení nejsilnějších případů, nikoli za prokázaný fakt.

Reinkarnace je mnohem starší než moderní výzkum

Představa dalšího života samozřejmě nezačala Stevensonovými výzkumy. V různých podobách ji najdeme v náboženských a filozofických tradicích starých tisíce let.

V hinduistických tradicích se znovuzrození pojí se samsárou, tedy koloběhem narození, smrti a dalšího zrození. S tím souvisí karma a konečné osvobození z tohoto koloběhu, mókša. Není tedy přesné chápat karmu pouze jako jednoduchý systém odměny a trestu, kdy za dobrý skutek dostaneme v příštím životě něco hezkého. Jde o podstatně širší náboženský a filozofický koncept.

V tibetském buddhismu se zase rozvinula tradice hledání a rozpoznávání tulku, duchovních učitelů považovaných za pokračování svých předchůdců. Právě do tohoto světa patří také příběh malého Vairochany Rinpoche z Bhútánu, kterým jsme začali.

A najednou se kruh uzavírá. Na jedné straně máme tisíce let starou víru ve znovuzrození. Na druhé malé děti, které bez zjevného důvodu začnou vyprávět o jiné rodině, jiném domě nebo vlastní smrti. A mezi nimi vědce, kteří se snaží zjistit, co z těchto příběhů lze skutečně ověřit.

Co tedy tyto děti skutečně dokazují?

Zatím nic, co by nám dovolovalo napsat, že věda potvrdila reinkarnaci. Pro některé případy mohou existovat běžná vysvětlení. Dítě mohlo něco zaslechnout, rodiče mohli jeho původně neurčitou výpověď nevědomky doplnit, svědci si mohou události po letech pamatovat jinak a někdy může sehrát roli prostá náhoda.

Právě proto jsou nejzajímavější případy, u kterých byly výroky dítěte zaznamenány ještě před nalezením údajné předchozí rodiny, obě rodiny se předtím neznaly a následně se podařilo ověřit konkrétní podrobnosti. Takové případy Stevenson považoval za nejsilnější, i když ani u nich nepoužíval slovo důkaz.

Výzkum navíc jeho smrtí neskončil. University of Virginia se těmito případy zabývá dál a Jim Tucker se v posledních desetiletích soustředil mimo jiné na děti ze Spojených států. Databáze tak už dávno neobsahuje jen příběhy z hinduistických a buddhistických kultur.

A možná právě proto zůstává otázka reinkarnace tak přitažlivá. Nemusíme věřit, že jsme před dvěma sty lety žili v jiném těle, abychom nad některými případy zpozorněli.

Pokud totiž malé dítě skutečně zná podrobnosti ze života zemřelého člověka, které se nemělo odkud dozvědět, zbývá jedna velmi jednoduchá a zároveň pořádně znepokojivá otázka.

Odkud je zná?