Prackatý červ

Tatzelwurm německy znamená červ s prackami. Název má jeden háček. Slovo WURM znamenalo ve staré němčině nejen červ, ale také drak. Pojmenování je dost nepřesné. Červi přece nemají končetiny a tento má zcela jistě dvě přední a možná i zakrnělé zadní nohy, kterých si napadení lidé nestihli všimnout. Zřejmě jde o obojživelníka, jakéhosi ještěra. Legendy o něm pocházejí už ze středověku, ale poslední očitá svědectví jsou z naší současnosti: Pocházejí z let 2007 a 2009.

Zdokumentované případy

Roku 1799 si vyšel německý sedlák Hans Fuchs na borůvky do lesů za vsí Unken. Zaútočili na něho hned dva tito tvorové. Než ho stihli rafnout, ranila Hanse mrtvice. Posledním dechem vypověděl tuto strašidelnou historii sousedům, kteří ho našli. Lépe dopadl lovec Antoni von Drasenowitsch roku 1908. Protože o alpských červech už slyšel, dovtípil se, oč jde. Když ještěr provedl obrovský skok přímo lovci do obličeje, měl Antoni připravený nůž. Několikrát zvíře bodl a to rychle zmizelo ve skalní průrvě. Drasenowitsch byl rakouským tajným radou a jeho svědectví mělo velkou váhu.

Ďábel na skále

Lovci Hans Muller a Otto Heinkel spatřili tvora roku 1922 na náhorní planině Hochfilzenalm v jižním Rakousku. Ještěr seděl na skále a dělal výhružné pohyby. Byl prý „jako ďábel sám, syčel zuřivě a svíjel se, jako by se chystal vrhnout na lovce.“ Pánové se dali na úprk, při kterém si rozedrali šaty, ztratili pušku a utrpěli mnoho odřenin.


Několik dní o svém objevu ze studu mlčeli, pak se však svěřili knězi, který povolal policii. Roku 1926 zaútočil ještěr z jezera Oberes Murtal na několik prasat ve stádě, jehož pasáček pak o tom podal svědectví. Další, kdo jej spatřil, byl učitel přírodovědy, který roku 1927 prohlásil, že tohoto tvora věda doposud nezná.

Výzkumné expedice

Ve 30. letech dvacátého století ovládal Tatzelwurm první strany evropského tisku a do Alp začaly putovat vědecké výpravy. Jednu z prvních expedic vypravila redakce oblíbeného německého časopisu Berliner Illustrierte. Švýcarský populární časopis Kosmos zase zorganizoval celostátní průzkum a shromáždil 60 očitých svědectví a několik desítek svědectví z doslechu. Jedna z expedic objevila v horských lesích kostru, která plně odpovídala popisu. Kostru poslala na univerzitu v Heidelbergu, kde měla být zkoumána. Kostra se však cestou nebo přímo na univerzitě ztratila. Existují dochované fotografie.

Fotografie „draka“

Roku 1934 se výzkum posunul „ještěřím skokem“ vpřed. Profesionální švýcarský fotograf Balkin vyfotil první a poslední existující snímek Tatzlewurma. Do hor se nevydal za chimérou ještěra, ale fotit přírodu pro výpravnou publikaci. Obojživelník mu, takříkajíc, vlezl do rány. Zapózoval vykukující z bujných keřů, a to jen na jedno cvaknutí spouště. Pak začal ještěr syčet a kýval se, jako když chce skočit. Balkin na nic nečekal a dal se na útěk, což mu pravděpodobně zachránilo život. Musel vytrpět osud všech objevitelů – nařčení z plagiátorství. Kdyby si však dal tu práci a vyrobil podvrh ještěra, proč by jej nenafotil celého a na více snímcích?


Bazilišek

Za druhé světové války legendy o Tatzelwurmovi utichly. Celý svět měl jiné starosti. Tím však příběh nekončí. V roce 2007 našel místní chlapec v Alpách mršinu asi metr dlouhého ještěra. Vrátil se domů pro foťák, ale když dorazil zpět, tělo zvířete prý bylo pryč, snad odvlečeno nějakými dravci. Roku 2009 ve městě Vallonara spatřil muž jménem Pianezzola na své zahradě obrovského tmavého plaza. Domníval se, že nějakému chovateli utekl krokodýl, ale sousedé mu vysvětlili, ať nedělá poplach, že jde o zde žijícího tvora zvaného basilico, tedy bazilišek.

„Drak“ v Čechách?

Může tento nebezpečný tvor žít i u nás? Když zapátráme v historii, najdeme napříč staletími mnoho legend, které tomu nasvědčují. Promítly se do pohádek o hadích králích, kteří jsou obrovští, hrají na hadí píšťalky a létají, což by mohl být ekvivalent skoků. Existují také novodobá pozorování kryptidů, tedy archaických přeživších druhů, jimž se lidově říká „Had hvízdák“. Zde je svědectví Roberta L., který u babičky na Olomoucku spatřil obrovského plaza: „Vypadal jako tlustá užovka. Vůbec se nás nebál, kýval hlavou a skutečně strašidelně přerušovaně pískal, měl jsem z něj obrovský strach. Chtěl jsem utéct, ale kamarádi mi řekli, že musíme zůstat stát, až se had sám odplazí, jinak nás bude pronásledovat,“ vzpomínal Robert.

Zbývá jen dodat, že divoká zvířata, například rysové, přecházejí z Alp na sever přes Brdský hřeben, tedy přes naše území. Co když to napadlo i Tatzelwurma, který „zapomněl vyhynout“?