Po zvládnutém zkouškovém semestru odjela Běta na pár dnů k tetě na Moravu. Ve vzduchu bylo cítit předjaří, slunce po silné zimě nabíralo sílu. Svítilo i toho dne, kdy se Běta probudila. Paprsky pronikaly skrze záclony, cítila se nádherně a v duchu poděkovala za tak krásné ráno. Za dveřmi slyšela tetu. Motala se v kuchyni, připravovala snídani a s kýmsi mluvila mobilem. Běta se protáhla, otočila hlavu vpravo a pohledem spočinula na pootevřených dveřích spíže, předělané na šatnu. Ze tmy za těmi dveřmi se náhle vyloupla postava. Spíše postavička. Dítě mělo na sobě nějaký starobylý kostým plný krajek. Těžko jak, ale Běta v něm poznala chlapečka. Snad čtyřletého. Blížil se k ní a říkal: „Mami.“

„Nejsem žádná tvoje máma,“ odpověděla klukovi v duchu a divné bylo, že jí celá situace nepřipadala ani trochu divná. Prostě pootočila hlavu zpátky a zavřela oči. Čekala, co bude dál.



Prorocké hlasy

Chvíli se nedělo nic. Kloučkův hlas se už neozval, neslyšela ani jeho našlapování. Potom za hlavou postele zaznamenala nějaký pohyb. Chlapec to být nemohl. Šouravé kroky museli patřit někomu dospělému a protože přicházely současně zleva i zprava, blížili se k její hlavě dva. Začala se bát a neodvažovala se nejen vykřiknout, ale ani jen otevřít oči.

Uslyšela hlas. Mužský hlas. Byla v něm jakási hrozba. Přicházel hodně zvysoka. Zdálo se, že jeho nositel vyrostl až někam pod strop.

„Koukni, umřela,“ řekl ten hlas. „Ne, pleteš se. Žije,“ odpověděl mu jiný hlas. Také patřil muži, ale na rozdíl od prvního byl laskavý.
„Jasně, že zemřela, koukni, nedýchá!“
„Říkám, že se mýlíš. Je živá a bude žít, protože tomu tak chci já!“
„To se ještě uvidí! Pokud budu chtít, tak prostě umře.“
„Nedovolím ti to!“



Ten zlý hlas se skřípavě zasmál: „Nedovolíš? Prostě chci, aby byla mrtvá a zařídím to!“
„Nepovede se ti to. Jsem silnější, než ty a chci, aby žila. Takže bude žít!“
Běta ležela, oči zavřené a říct, že byla v šoku, by byl jen chabý pokus o popis toho, jak se cítila. Obávala se konečného verdiktu onoho dialogu. Nedošlo k němu. Místo toho bylo slyšet otvírání dveří a tetin hlas: „Bětuško, je čas vstávat, snídani máš už dávno na stole.“

Otevřela oči a zadívala se do usměvavé tváře tety. Po chlapečkovi ani stopa, stejně jako po nositelích těch divných řečí. Svět byl zase krásný.

* * *

Utekly tři, možná čtyři měsíce. Alžběta přežila svoji klinickou smrt. Náhle a bez příčiny se jí na návštěvě u vdané kamarádky zastavilo srdce. Naštěstí ji zachránili. Byl u toho i kamarádčin čtyřletý syn...