Lída Kropáčková bohyní nebyla. A když, tak jen napůl. Spíše to byla kořenářka, protože věštit neuměla, ale dobré i zlé účinky bylin znala dokonale. Kamarádila s Věrou Klinkovou. V osobním životě se Lídě nedařilo. Dvakrát se vdala a oba sňatky skončily rozvodem. Děti neměla. S Věrou to bylo jinak. Provdaná byla šťastně, porodila syna a za dva roky ještě dcerku. Manžela měla hodného, pracovitého a pozorného, děti jí dělaly jen radost. Spokojený život se měl proměnit krátce po desátém výročí svatby.

Dárek o cínové svatbě

Cínová nebo, jak se v místě spíše říkalo, růžová svatba se slavila jen v úzkém kruhu příbuzných a přátel. Lída samozřejmě nechyběla. Přinesla vskutku neobvyklý a na tu dobu vzácný dárek. Polštáře z Rakous.

Uběhlo jen pár dnů, možná dva, tři týdny, a v domě oslavenců se začaly dít podivné věci. Ze všeho nejdříve si nejen děti, ale i oba dospělí všimli, že když není nikdo doma, nejenže věci nezůstávají na svých místech, ale jsou vzápětí nalézány tam, kde by je nikdo nehledal. Těžce to nesl zvláště Věrčin muž, protože fajfčičku a tabáček málokdy našel tam, kam si obojí uložil. Nejdřív káral děcka, potom i Věru. Bránili se, ale pán domu byl stále nerudnější. Vše vyvrcholilo jednoho večera.



Věra se zdržela ve městě, stihla až další spoj a když se blížila k chalupě, všimla si, že uvnitř se už svítí. Zároveň ale zleva z lesní stezky vystoupil Věřin manžel s oběma dětmi, kterým šel naproti. Společně šlapali do kopce k domu a dušovali se, že rozsvíceno nenechal nikdo z nich. Když už byli u dveří, uslyšeli vrzání manželské postele. Jakoby na ni někdo skákal. Podívali se oknem. Nikdo za ním nebyl. Navíc bylo zamčeno, a když konečně otevřeli, byla uvnitř tma. Prohledali stavení, ale nikoho nenašli...

S Jendou to šlo z kopce

Další fáze byla ještě horší. Jenda se najednou začal cítit špatně, bylo mu čím dál hůř, až nakonec ulehl a vstával jen s obtížemi. Doktoři se u jeho lůžka střídali, ale pomoci neuměli. Také vyšetření v nemocnici výsledky nepřineslo. Jenda se ale ze špitálu vrátil přeci jen v lepší kondici. K čemu to ale bylo, když neutekly ani tři dny a byl tam, kde dříve. Ležel, Věra i děti kolem něj lítaly, staraly se a on byl na ně stále nazlobenější.

Nežilo se jim v ty měsíce zrovna dobře. Štěstí z domu uteklo, místo něj se nastěhovalo stupňující se napětí a sílící únava. Nejtěžší role připadla Věře. Zaměstnání, domácnost, nemocný Jenda. Nebylo divu, že spát chodila se slípkami. Sny skoro žádné neměla, natolik byla vyčerpaná. Až jednou měla ve snu vidění. Zdálo se jí, že zpod polštáře, na kterém spočinula, vylézají malá háďata, různí červi, brouci a další havěť! Vyskočila zmáčená chladným potem. A jak tak seděla na pelesti, pojala hrůzné podezření. Vyběhla do kuchyně, sáhla po nejdelším a nejostřejším noži a vydala se vedle do pokoje, kde spal Jenda.



Stála nad ním s nožem v ruce. Má nebo to nemá udělat? Pak se rozhodla. Počkala, až se Jenda přetočil na druhý bok a otočil se k ní zády. Využila toho! Sebrala mu polštář. Vrátila se do kuchyně a bez rozpaků ten drahý Lídin dárek rozpárala! Zděšením málem vykřikla. Mezi sušenými bylinkami našla kuřecí pařáty a kusy černé látky pomalované bílými kříži. Rychle se vrátila pro druhý polštář. To samé! Sebrala to všechno a vynesla na dvůr. Hodila to na zem a podpálila. Hořelo to špatně. Spotřebovala skoro celou krabičku zápalek, ale nakonec po očarovaném dárku kamarádky zbyl jen popel.

Druhý den ráno bylo Jendovi líp. Za pár dnů se zotavil docela. Přestal být popudlivý, vztahy s Věrou a dětmi se vrátily do šťastných dnů.

Již od pradávna lidé závidějí opeřencům jejich křídla a schopnost létat. Jsou ale i další věci, které tito zástupci ptačího rodu umí, například věštit - více v článku ZDE...