S kamarádem Milošem jsme prázdninová léta v našem malém městečku zbožňovali. Zvláště proto, že do kempu na břehu řeky, kousek za posledními domky, přijížděly desítky dovolenkářů. S ohledem na skutečnost, že nám bylo dvacet, jsme v oku měli zvláště dospívající slečny. Objekty našich prázdninových lásek.

Chytit šanci za pačesy

Příležitostí k seznámení bylo víc. U řeky při koupání, při procházkách zámeckým parkem, v cukrárně s barem a music boxem, především ale v sále Sokolovny při víkendových diskotékách. Dnešním jazykem řečeno jsme k balení holek s Milošem přistupovali sofistikovaně. Leč pohled „hypnotizujícího hada“, kterým přítel vládl, jsem se i tak nenaučil. Usedli jsme ke stolku tak, abychom o sále měli dokonalý přehled a zrakem přejížděli z jedné dívky na druhou.

Tipovali jsme, u které máme větší šanci. Spletli jsme se mnohokrát. A jen někdy byli úspěšní. Miloš vedl na skóre přesto, že na parket šel, jen když opravdu musel. Vybrat tanečnici ke svým trochu neohrabaným sto devadesáti centimetrům snadné nebylo. Přesto ze sálu odcházel zpravidla dřív než já a nebýval sám.



Stála pod lampou

Stejné to bylo i onoho večera. Miloš zmizel dávno předtím, než dozněla závěrečná skladba, číšníci zkasírovali poslední z návštěvníků a sál se rychle vyprázdnil. Ze dveří na osvětlenou ulici jsem vyšel sám. Společnost mi dělala jen závistivá myšlenka na Miloše a bujná představa s kým, kde a co dělá. Měl jsem namířeno domů, ale z cesty jsem ukrojil sotva sto metrů. Zůstal jsem stát jak solný sloup a jen tiše zíral. Obrázek to byl neskutečný!

Stála pod lampou. Kráska. Celá v bílém. A dívala se na mne. Pohledem přímo vybízela, abych ji oslovil. Víc třeba nebylo. Zastavit mne nemohl ani zjevný fakt, že kráska musela být starší, než já. Ostatně brzy se ukázalo, že Katka, tak řekla, že se jmenuje, se narodila jen o pět let dříve. Starší, tedy zkušenější, žádný zajíček, liboval jsem si. Svěřila se, že čeká, zda někdo nepůjde směrem do pět kilometrů vzdálené vesnice. Doprovod by uvítala. Co na tom, že můj domov ležel zcela jiným směrem. Jsem gentleman a krásku v nesnázích nechat nemohu!

Příjemná cesta

Kráčeli jsme těsně vedle sebe. Já žertoval, flirtoval, dmul se, jak kohout. Prostě jsem na ni rozbalil, co jsem měl v rejstříku. Zdálo se, že zabrala. Hezky se smála, cesta příjemně ubíhala. Jen zatímco já na sebe vyslepičil záhy snad všechno, o ní jsem se toho dozvěděl pramálo. Prý doma má manžela a malého synka. To určitě! Který dospělý muž by dovolil, aby šla jeho žena sama na diskotéku, sám zůstal doma hlídat dítě a nestaral se o to, kdy se manželka vrátí a kdo ji nocí doprovodí? Tohle může zkoušet na jiného. Na mne ne. Usoudil jsem, že jen zvyšuje svou cenu a líbilo se mi to. Můj mozek už zaměstnávala představa, jak ji doprovodím k domu, jak před dveřmi chvíli postojíme, jak mne potom pozve na kávu a pak...



To nebylo v plánu

Že nic nebude podle mého plánu a že vše je víc než trochu divné, mne napadlo, až když jsme měli půl cesty v nohou. Tou dobou jsem již svá obvyklá témata vyčerpal, a tak jsme dál kráčeli nocí mlčky. Zrovna ve chvíli, když jsem se osmělil a vzal ji za ruku, což k mé radosti neodmítla, se před námi za zatáčkou objevil hřbitov. Úplně jsem zapomněl, že naše cesta povede kolem. Patřil k městečku i nebožtíkům ze spádových obcí. Brána byla uzavřená, ale protože jsem tudy v noci zřejmě nikdy nešel, překvapilo mě, že nad mřížovím vrat svítí mdlá lucerna.

Podruhé jsem byl zaskočen hned vzápětí. Katka pustila mojí ruku a zamířila k lavičce, která stála vedle vchodu. Beze slova na ni usedla. Jaksi samozřejmě, jakoby ne poprvé. Možná ji bolí nohy ve střevících s vysokými podpatky, napadlo mě. Anebo čeká, co vedle ní udělám? Jenže já se najednou neměl k tomu, abych ji vzal kolem ramen. Netušil jsem proč. Místo toho jsem vstal a odkráčel k zavřeným vratům. Skrz mříže jsem se díval na náhrobky dobře viditelné v měsíčním světle. Tak nějak hloupě jsem utrousil: „Půlnoc dávno odbila a na hřbitově naprostý klid!“ Ještě jsem to ani nedořekl a už jsem svých slov zalitoval. Ne, nestalo se nic. Katka nijak nereagovala. Mě ale bylo najednou úzko. A vlasy na zátylku se mi zježily. Zjevný důvod pro to nebyl. Jenže já najednou zcela jasně pochopil, že Katka dál se mnou nepůjde. Že dál ani jít nechce. Že nemůže! Nebo vlastně nesmí! Chtěl jsem co nejrychleji pryč z toho místa. Chtěl jsem být jinde. Doma!

Otočil jsem se a...

Ten rytíř ve mně se ale přeci jen ještě jednou pokusil dostat Katku z té proklaté lavičky. Bezúspěšně. Tak jsem ji tam nechal. Samotnou. Řekl jsem ji, že když ona nechce, že já jdu. Jen se pousmála. Chápavě? Nebo to bylo smutně?



Odcházel jsem a ohlédl se jen jednou. Asi po padesáti metrech. Žena v bílém na lavičce pod lucernou nebyla. Nešla za mnou, ani nepokračovala po silnici ke vsi. Zmizela!

* * *

Miloš mé historce nevěřil. Ale pak mne donutil, abychom se spolu vydali na hřbitov. Kolem náhrobků jsme chodili jen chvíli. Na jednom z nich byla fotka té krásky. Pod ní stálo: Kateřina Ditrichová a podle dat, vytesaných do žulového náhrobku, zemřela před sedmi roky ve věku pětadvaceti let.

Na nadpřirozeno jsem nevěřil. Zároveň jsem ale do všech podrobností věděl, co jsem tu noc zažil a s kým. Na svém příběhu jsem si nevymyslel ani tečku. Ať se mi to líbilo nebo ne, musel jsem dát za pravdu Milošově babičce. „S takovými věcmi se nežertuje,“ řekla nám, když jí Miloš povyprávěl můj příběh. „Mrtví se někdy živým zjevují. Od živých přitom bývají k nerozeznání. Kouří, jedí, pijí, smějí se, pláčou a třeba tancují. Jen v okamžiku, kdy v nich živý rozezná nebožtíka, se rozplynou ve vzduchu a jsou pryč!

Šaty dělají člověka a u žen to platí dvojnásob! Co má něžné pohlaví na sobě je jedna ze základních věcí, která ženu dělá krásnou a atraktivní. Chcete být pro partnera neodolatelná? Více ZDE...