Spát jsme chodily v deset. Já se sestrou v malém pokojíku, babička v hlavní síni s kuchyní. Nevím kolik bylo hodin, když jsem se probudila. Nečekaně a prudce. Místnost byla plná světla. Vlastně svítila jako ve dne. Jen místo teplého slunečního světla zářil skrze okno studený měsíc v úplňku. Jas byl natolik silný, že se při něm dalo klidně číst. Měsíční zář mne bodala přímo do očí, ale nemusel to být důvod mého náhlého probuzení. Spíše to bylo psí vytí!

Na psí štěkot, a to i uprostřed noci, jsem byla zvyklá. Stejně jako jiní. Stávalo se, že zaštěkal jeden z mnoha místních psů, po chvilce se přidal druhý, po něm další a brzy hafali všichni. Jenže to trvalo jen krátce. Minutu, možná dvě. To, co se ozývalo oné úplňkové noci, bylo ale zcela jiné. Žádné krátké bafání. Dokonce ani zuřivý štěkot. Spíše hodně bázlivé vytí. Jeho intenzita sílila. Ustrašeně jsem vykoukla oknem a překvapením zamrkala. Před plotem sousedního domku nevyl jeden, ale pět psů. Navíc přibíhali další. Seděli na zadku, ocasy mezi zadními běhy, srst na zádech zježená, tlamy obráceny k měsíci a vyli. Táhle a bez ustání. Bolely z toho uši, ale horší byl nevysvětlitelný děs, který mne svíral zevnitř.



Přiznávám, bály jsme se, moc

Vzbudila jsem sestřičku. Jen co otevřela oči, spatřila jsem v nich strach. Dívala se na mne, zároveň však skrze mne upírala pohled do ozářeného okna a jako by ji chladné měsíční paprsky vybízely k cestě, zvedla se, nohy spustila z postele, vstala a po bosých špičkách se vydala k oknu. Tam jsem ale už stála já a zabránila ji v tom, aby okno otevřela.

Přes sklo jsme tak sledovaly děj. Prudce se změnil. Psi nadále vyli. Stáhli se však od sousedova plotu dál. Už nekoukali na měsíc, a i to jejich vytí se změnilo na bojácné kňučení. Bylo na nich vidět, že by se nejraději otočili a se staženými ocasy zmizeli někam hodně daleko. Jenže je tam očividně cosi drželo. Kňučeli a koukali do tmy za plotem…

…pak jsme to uslyšely. Temné, sílící hrdelní vrčení. Mrazilo z něj, ale ani já a ani sestra jsme neutekly pod peřinu. Nemohly jsme. S očima rozšířenýma strachem i snahou proniknout stínem tmy jsme to potom spíše vytušily, než uviděly. Ohromné černé psisko s vyceněnými tesáky a do ruda zbarvenými světly!



Náhle se ten stín, či tušený přízrak zhmotnil. Vystoupil ze stínu a psi, jako by je někdo odvázal, prchali všemi směry. Běs se rozhlídl, na krátkou chvilečku se těmi svými krvavými očima podíval i na nás. Pak se ale otočil, rozeběhl se a velkým, dlouhým skokem zmizel v otevřeném okně sousedova domu. Vyjekly jsme zděšením a omámeně čekaly co bude dál. Nebylo nic. Veliký zářící měsíc se skryl za mrakem. Psy nebylo slyšet. Vše pohltilo hluboké ticho. Ves spala. Jako by se nic nestalo.

* * *

U snídaně jsme o překot babičce vyprávěly, čeho jsme byly uprostřed noci svědky. Smála se. Prý si vymýšlíme nebo se nám to jen zdálo. Souseda, jmenoval se Leopold Wolf, prý viděla, jak jde už za rozbřesku s košíkem do lesa a byl úplně v pořádku. My ale věděly své a pokud jsme byly u babičky na chalupě a svítil úplněk, pečlivě jsme zavíraly okno a zatáhly je závěsem. Pro jistotu. Co když pan Leopold nebyl jen vlk příjmením?