Poznali se v nemocnici. Ne jako pacienti. Oba byli čerství lékaři a špitál na kraji krajského města byl jejich první štací. Záhy se vzali. Utíkaly měsíce, roky. Byli šťastní. Na oslavu třetího výročí svatby vyrazili do penzionu za město. Nedojeli. Ještě na jedné z městských křižovatek jim cestu zkřížilo jiné auto. Že měli přednost, nebylo vůbec důležité. Milan za volantem sice šlápl na brzdu, ale velký význam to nemělo. V plné rychlosti vrazili do boku auta, o kterém si uvědomili snad jen to, že bylo červené.

Pomohl mi táta

Milanova žena Jarka na ten okamžik později vzpomínala: Jediné, na co si z toho okamžiku pamatuji, bylo, že letím skrz čelní sklo. Dopad na vozovku ani bolest jsem vůbec necítila. Vím jen, že když jsem otevřela oči, věděla jsem, že ležím na asfaltu. Ve vteřině ke mně přiběhl můj táta. Chytil mne za ruce a táhl kamsi pryč. Zoufale jsem se snažila pochopit, co to všechno znamená. Co se mi stalo? Náhle jsem si uvědomila, že jsme měli nehodu. Že jsem vypadla z našeho vozu. Nechápala jsem, že mě nic nebolí, že nemám na sobě snad ani škrábanec. Ale co jsem vůbec pochopit nemohla, bylo, kde se tu vzal můj táta. Vždyť umřel už před dvěma roky!

Jenže teď stál taťka nade mnou, zvedal mě na nohy a křičel, že musíme zpátky k autu a od volantu vytáhnout bezvládného Milana. Podařilo se nám ho dostat ven. Vzali jsme ho mezi sebe a odvedli, spíše odtáhli, dál od místa nehody. V tu chvíli se táta zastavil, řekl, že dál už jít nemůže. Otočil se a kráčel pryč. Plakala jsem, zoufale za ním volala, prosila ho, ať se vrátí. Ani se neohlédl...



Na nemocničním lůžku

Probudila jsem se až na nemocničním lůžku. Takže to byl jen špatný sen. Potom jsem se ale dozvěděla, že manžel leží ve vedlejším pokoji a jeho stav je stabilizovaný. Řekli mi také, že po nehodě začalo naše auto hořet, došlo i k výbuchu, nás ale našli v bezpečí sto metrů od zhoubných plamenů.

To nejhorší ale přišlo později. Ukázalo se, že jsem byla těhotná a o dítě jsem přišla. K tomu ještě došlo k poškození vaječníků, jeden bylo nutné odstranit docela, poškozena byla i děloha. Zkrátka šance, že ještě někdy budu moci otěhotnět, se rovnala nule! Když jsme se z nemocnice vrátili po čase domů, seděli jsme a dlouhé hodiny prostě mlčeli. Večer jsem Milanovi řekla, že nejlepší bude, když se rozvedeme a on s jinou založí rodinu. Razantně odmítl. Přitom ale přiznal, že i jemu se zhroutil svět. A že by nejraději odešel za našim nenarozeným dítětem...

Špatný nápad

Takový nápad jsem měla i já. Domluvili jsme se. Vypůjčili si auto a vyrazili do ulic hledat místo, kde bychom nárazem do stromu nebo do stěny ukončili naše trápení. Našli jsme ho. Otočili jsme se, vrátili se a než jsme se znovu rozjeli vstříc osudu, dlouze se mlčky políbili. Tekly mi přitom slzy. Potom Milan sešlápl plynový pedál...



Zbývaly sekundy, když se za námi, na zadním sedadle rozzářilo silné světlo. Manžel leknutím dupnul na brzdu. Zastavili jsme jen pár metrů od mohutné lípy. Otočili jsme se za sebe. Za námi seděl můj tatínek! Řekl nám, že to, co chceme udělat, není řešení. Že když se zabijeme, vícekrát ho neuvidíme, že naše matky náš odchod nevydrží a ze světa odejdou také. Potom se, tak, jak to uměl jen on, pousmál, dokonce na mne mrkl a vyzval nás, ať se vrátíme domů a jsme trpěliví. Prý přijde čas a bude se na nás moci podívat živými očima. Jak to dopověděl, ozářilo nás opět prudké světlo a byl pryč!

* * *

Od toho okamžiku uplynulo pět let. Že jsem těhotná, jsem se dozvěděla, až když jsem byla ve druhém měsíci. Kolegové lékaři mluvili o zázraku, a tak jsem to chápala i já. Oproti předpokladům probíhalo těhotenství naprosto normálně a já porodila zdravého syna. Když se na nás poprvé podíval, porozuměli jsme taťkovu slibu. Měl jeho oči. Dali jsme mu jméno po něm. Jiří.

Máte už dost zakaboněných výrazů a nepříjemných lidí kolem vás. Nasaďte váš jedinečný úsměv a poznáte to, čemu se říká kouzlo obyčejných věcí. Více ZDE...