Ta neděle na konci září připomenula blížící se podzim se vším všudy. Studený vítr, zatažená obloha s provazy deště na ulici nelákaly. Za deštěm smáčenými okny téměř pusto. Počasí i nálada zkrátka pod psa.

Zitu, která před týdnem oslavila pětadvacetiny, roztřásla v pustém pronajatém bytě zima. Popadla deku, zachumlala se do ní a šla si do kuchyně udělat horký čaj. S kouřícím hrnkem se vrátila, zapnula televizi, aby nebyla tak sama, uvelebila se na pohovce a po prvních doušcích nápoje usnula...

Kdosi je za dveřmi

Probudilo ji zvonění. Někdo opakovaně mačkal zvonek u vchodových dveří. Nikoho nečekala, a tak jen velmi nerada vstala a s přidušenými nadávkami se v trepkách odšourala do předsíně. Naléhavé zvonění nebralo konce. Něco se muselo stát, prolétlo jí hlavou, a tak bez ptaní a hlavně bez rozmýšlení dveře otevřela.

Stál tam on. Kdo, netušila. Muž. Více než staromódně oblečený. Chlapa v cylindru viděla jen v kině. Uctivě ho sundal z hlavy a s přehnanou pokorou se zeptal: „Mohu dál?“ Musela být ještě otupělá, protože souhlasila. Ustoupila a gestem ruky vyzvala neznámého návštěvníka ke vstupu. Nepohnul se. Jen se na ni zadíval. V tom pohledu byl možná náznak radostného překvapení. Znovu se ale zeptal: „Mohu dál?“



„Jistě,“ vyklouzlo jí a neznámý rychle vešel. Hned si uvědomila, že udělala chybu. Navíc se podivila, že ten pán je nejenže divně oblečený, ale že ty jeho historií vonící šaty jsou suché, přestože musel projít deštěm a žádný deštník v ruce neměl.
„Kdo jste, čím vám mohu pomoc?“ zeptala se přesto, jako hypnotizovaná.
„Hned vám to osvětlím, dejte mi jen trošku času,“ odpověděl a usmál se. V ústech mu zazářil bělostný chrup.

Zita se nelogicky chovala dál. Nejenže pustila zcela neznámého muže k sobě do bytu, nabídla mu ještě kávu! Vše aniž by věděla, proč za ní přišel.
„Ne, děkuji, káva má špatný vliv na barvu zubů,“ odmítl nabídku neznámý a znovu se usmál. Mezitím došlo v jeho ústech ke změně. Dokonalé zuby jakoby prošly bruskou, protáhly se do špičky a dva dokonce znatelně povyrostly!
Teprve v tom okamžiku se vzpamatovala. Dostala strach. Ukrutný, zvířecí. Narostl, když se k ní blížil. Postupoval pomalu. Oči mu přitom zářily, rty zrudly a jeho tesáky, teď už o tom nebylo pochyb, se jakoby chvěly nedočkavostí.

Vykřikla, vyskočila a jako smyslů zbavená běžela do kuchyně. K ledničce, pro česnek. Stačila ještě zabouchnout dveře.
Hlava se jí zamotala, když za dveřmi uslyšela klidně a tiše vyslovenou otázku: „Promiňte, mohu dál?“
„Ne!“ zařvala. „Ne! Běžte pryč! Zmizte!“ rozkázala hystericky a potom ztratila vědomí.

Všechno bylo bílé

Když znovu otevřela oči, uviděla bílý strop. Pootočila hlavu a i stěny byly bílé. Stejnou barvu měl polštář, přikrývka, prostěradlo, vlastně celá postel, ve které ležela v bílé noční košilce. Také ta žena, co seděla vedle jejího lůžka na židli, byla celá v bílém!



„Kde to jsem?“ zeptala se slabým hláskem a nahlas vyslovila i přání: „V nebi?“ Ta paní se mile usmála. Pokývala hlavou a sdělila: „Má milá, obávám se, že nikoli.“
„Kde tedy?“ chtěla vědět Zita.
„Na psychiatrii, v léčebně,“ stále s úsměvem sdělila ta paní a potom Zitě vysvětlila: „Sousedé tě slyšeli strašlivě křičet a hlasitě brečet. Zazvonili na tebe. Ty jsi vyběhla, přitiskla se ke stěně a vyděšeně opakoval jen jedno slůvko – upír! Potom ses zhroutila a sanitka tě dopravila k nám.“

Ta milá paní potom Zitu pohladila a tiše se vzdálila.
Ničemu nerozuměla. V hlavě řešila jen jednu otázku. Co je pro ni lepší? Být doma s upírem, anebo zavřená v léčebně? Nedokázala se rozhodnout. Až ji z toho rozbolela hlava.

* * *

Probudila jí bolest hlavy. Televize hrála, na stolku z hrnku ještě kouřil horký čaj. Doma, je doma! Všechno to byl jenom hloupý sen! Nebyl žádný upír, žádný blázinec! A v tom, v tom někdo zazvonil...

Za poslední tři století se hodně změnilo. Včetně samotné smrti. Umírání čím dál tím víc vytěsňujeme a bojíme se smrti jako takové. Jak pohlížíme na smrt dnes a jak třeba ještě před sto lety? Více v článku ZDE...