Srpen 1996 byl na jihu Itálie horký. Takový bývá ostatně vždycky. V tom roce si ovšem obyvatelé nevelikého městečka Coprifolio nedaleko Neapole na vedro stěžovali sami. Probouzet se do stále stejně horkého rána nebylo nijak povzbuzující. Ani pro Katarinu Verano, mladou vdovu, kterou manžel tragicky opustil jen rok poté, co vystavěl nový dům se silnými zdmi a pevnými okenicemi, vzdorujícími jižanskému slunci. Ještě zpocená otevřela okenice na západní straně a vpustila světlo do kuchyně. Sáhla po konvici, prsty její druhé ruky víčko uchopily příliš nešikovně a to se s rachotem kutálelo po podlaze. Zaklela, sehnula se, že víčko z kachlíku zvedne, a zděšením upustila i konvici!

Co to bylo na podlaze

Nevěřícně zírala na pětici tváří, které se na ni nehnutě dívaly z dlaždic. Absolutně nechápala, kde se vzaly. Kdo je namaloval? Kdy? Včera večer, když myla podlahu, tam rozhodně nebyly. Měla snad v noci zvláštní návštěvu? A jak by se neznámý malíř dostal dovnitř, když dveře byly zamčené a okenice zavřené?

Takové otázky jí běžely hlavou, když se mokrým hadrem pokoušela portréty smazat. Marně. Neznámé tváře snadno odolaly i čistícím práškům a další moderní chemii. Teprve v tu chvíli na donnu Verano padla bázeň. Vyběhla z domu, zamířila k sousedce a svěřila se jí. Za chvíli o tom věděla půlka městečka, k večeru celé. Dveře se u Katariny Verano netrhly. Každý chtěl ten zázrak vidět na vlastní oči. A také přispět radou, čím by se daly tváře odstranit. Všechny do jedné byly ale k ničemu.



Po pár dnech sáhla vdova Verano po jediném logickém řešení. Zavolala řemeslníky a dala dlaždice vyměnit. Pár dnů si užívala klidu. Jen pár. Po týdnu se tváře objevily znovu. Jasnější, kontrastnější, dokonce plastičtější.

Obyvatelé městečka se k donně Verano nahrnuli znovu. Mezi nimi i postarší pán Alessandro. Jako jiní si i on podrobně prohlížel otisky obličejů na podlaze a náhle s ukazováčkem namířeným na jeden z portrétů kategoricky zavelel: „Nešlapte mi na dědečka!“ Nato zmizel, aby se záhy vrátil se zažloutlou fotografií otce svého otce. Časem se ukázalo, že i další z tváří dostala své jméno, pár starých lidí v ní poznalo jednu ze starších žen, kterou znávali ještě jako děti.

Legrace šla stranou

To už šla veškerá legrace stranou. O události se rozepsal tisk, přijela televize. Zájem projevil i vědecký svět. Byl opatrný a výsledek nepřinesl. Pomoc k vyřešení záhady nabídli odborníci na paranormální jevy. Podrobili nejen dlaždice, ale i betonové podloží zkoumání, které ovšem žádné odpovědi neposkytlo. Odpověď přinesly až další práce, ke kterým dala nešťastná donna Verano svolení. Podlaha v přízemí byla odstraněna, sondy a následné vykopávky pod základy narazily na lidské kosti!



Ukázalo se, že dům byl postaven na místě dávno zapomenutého hřbitůvku. Chyba se stala v katastru, kde úředníček tuto skutečnost přehlédl a povolení ke stavbě vydal. V souvislosti s pátráním tímto směrem vydaly archivy další nečekané svědectví. Obsahovaly pradávnou fotografii mnoha obyvatel městečka při nějaké místní oslavě. Obličeje z dlaždic na té fotce byly!

* * *

Co dodat? Vědecké vysvětlení neexistuje. Nezbývá než připustit, že zemřelí hledají jakýkoliv způsob, aby se na ně nezapomínalo. A také dost možná, že dávní nebožtíci z Coprofolia dali tímto způsobem znát, že cosi ruší jejich věčný klid...

Cesta vzhůru vede přes vlastní nitro! Právě k tomu nás vede duchovní meditační cvičení exercicie, které vymyslel sv. Ignác z Loyoly (1491-1556), jeden z nejslavnějších křesťanských mystiků. Více čtěte ZDE...