Dianin manžel odjel na služební cestu a tak zalezla do postele, jen co nakrmila tříměsíčního Davídka. Ten usnul okamžitě. Do spánku se propadla i Diana. Ale byl to spánek? Dodnes netuší. Vše, co se odehrálo potom, co zavřela oči, bylo naprosto reálné a i na nejdrobnější detaily si vzpomíná dodnes. Zvláštní, vždyť jiné sny upadnou do zapomnění většinou s probuzením.

Cesta výš

Sotva usnula, pocítila, že se začíná vznášet. Pomalu. Zlehka. Potichu. Vůbec se nebála. Divného na tom nebylo nic. Naopak, připadalo ji to naprosto přirozené. Navíc hezké. Stoupala dál. Pootočila hlavu dolů a viděla sebe samu a vedle Davídka. Oba spokojeně spali. Na tvářích dokonce náznak úsměvu.

Byla zase o kousek výš. Prakticky pod stropem. „Co bude dál?“ pomyslela si jen s pousmáním. „Snad se nedostanu k sousedům.“



Zvláštní místo

Ne. K sousedům o patro výš se nedostala. Místo toho se ocitla v nějaké zahradě. Veliké zahradě. Slunce, nebe, květy, rostliny, stromy. Vše v těch nejjasnějších barvách. Stála na nějakém chodníčku, vysypaném maličkými bělostnými kamínky. Kolem panovalo ticho. Snad jen v dálce bylo slyšet štěbetání ptáků. Klid. Mír. Pohoda. Líbilo se jí tam. Moc. Přitom nikde ani živáčka. Vykročila po cestičce. Nebylo čeho se bát.

Najednou ji cosi, či někdo, lehce uchopil za ruku. Podívala se, co ji drží. Ruka ve sněhobílé rukavici. Vlastně jen její část. Viděla jen kousek předloktí. Dál už bylo oslnivé světlo. Jen o malinko zářivější byl ten nadpozemský jas kolem každého z prstů v rukavici. Divné to bylo, to ano, ale vůbec to nepůsobilo děsivě. Naopak. Jemný stisk dlaně ji nesmírně uklidňoval. Proto se nelekla ani hlasu, který přicházel odnikud a jasně zněl jen v její hlavě.

„Je ti tady dobře, líbí se ti tu?“ ptal něžně hlas.
„Ano, moc se mi tu líbí,“ odpověděla.

Kráčela dál. Ruku v ruce s neznámým. Šli tiše, jen kamínky šustily pod nohama. Potom se před nimi objevila monumentální brána. Právě v ten okamžik se v hlavě Diany ozval znovu onen hlas. Položil opět otázku.



„Chtěla bys tady zůstat?“
„ Ano, ráda,“ vyhrkla.

Jen to řekla, už se kousla do rtu. Jak mohla zapomenout na Davídka? On je přece tam, tady je jen ona. Zpanikařila. Co by tu bez něj dělala? Honem se proto zeptala a třásl se ji přitom hlas: „A můžu si vzít sebou synka?“

Jsou věci krásnější, než krásné

V tu chvíli Diana pocítila, že ji ta ruka v bílé rukavici pozvolna pouští. Vše kolem začalo jakoby tát, rozplývat se, pozvolna mizet. Najednou zase byla pod stropem a polehoučku klesala dolů. Když opět ležela v posteli a podívala se vedle, uviděla Davídka, jak spokojeně spí. Usmála se. Svět, který před okamžikem navštívila, byl krásný. Překrásný. Jenže to nejkrásnější spalo kousek vedle ní!

Kdo by nechtěl znát budoucnost. Pořídit si můžeme křišťálovou koul nebo si obstarat vykládací karty. A pozor nemusí být jenom jedny. Existuje jich totiž celá řada – například Tarotové, Keltské, Cikánské či andělské. Více v článku ZDE...