Nebojte se, nejde o přednášku

Ale přece jen, musíme si říci něco o Jungovi, který uměl rozkódovat sny jako tajnou šifru vesmíru. Carl Gustav Jung svým životem poctivě spojil 19. a 20. století. Byl současníkem našich babiček a matek a také mnohých z nás, žil totiž od roku 1875 do roku 1961. Celým svým životem i dílem je však osobností nadčasovou. Dnešní psychologie z něj stále čerpá, ba dokonce, hloupoučká, teprve se učí některé jeho teorie chápat. Jung objevil, že to, co se děje v našich snech, a to co říkají mnohá náboženská učení, to vše má jeden zdroj. Ten je obsažen v podvědomí – Jung tomu říkal nevědomí – každého z nás. Ale nejen to! Kromě individuálního prazdroje každého „já“ existuje také kolektivní nevědomí, jakési společné jezero nebo moře pratouhy, pralásky, prastrachu a pravzorů, které v sobě má každá bytost. A tyto prapojmy a prapocity jsou v nás všech spojené, protože vyvěrají z jediného zdroje. O tom, co je tím zdrojem, se vedly po celé dějiny v lepším případě diskuse, v tom horším války. Můžete mu říkat vesmír nebo Bůh. Jemu je to jedno.


Sny jako klíč

Klíčem k tomu, co v životě děláme dobře i špatně, co nemůžeme ovládnout, naplánovat, co je silnější než my, co tvoří naši osobnost, ať chceme nebo ne, jsou sny. Jestli chceme pochopit sebe a druhé, je nutné se sny pracovat. Není moudré je ignorovat jako něco mimoděčného, co je rozmarem spící duše. Naopak! Právě tehdy, když naše racionální mysl usne a o ničem nemůže rozhodovat, nahlédne naše já nejen do horní oschlé vrstvy záhonu naší povahy, ale do toho, co je vespod. Jaká dosud nevzklíčená semena, jaké podhoubí, jaké kořeny, jaký kompost, jaké podloží. To, co ze sebe vnímáme, je jako špička ledové kry, na kterou narazil Titanic. Ta opravdová obří kra se nacházela pod vodou. Nebyla vidět. Pokud nechceme narazit na falešné představy o sobě, pojďme se konečně poznat.

Archetypy

Cítíte se někdy bojovnicí, jindy strážkyní rodinného krbu, nebo obětí okolností a jindy, pod hvězdným nebem, součástí vesmíru? Jste to všechno. Máme v sobě pravzory, bájné bytosti. Každý z nás je Bivoj, Libuše, král Artuš i Merlin. Neřešme teď, jestli tyto archetypy vznikly až s člověkem nebo dřív (to je slovo do pranice, ale my se prát nechceme)! Důležité je, že je Jung našel, viděl, popsal a byl s nimi v kontaktu. To může udělat každý. Jen odvahu! Pro tuto chvíli můžeme být Odysseem, který cestuje oceánem své duše.


Zdivočelý kocour

Pamatujme si zásadu: Vše, o čem se mi zdá, jsem já! Ať už jde o bytost nebo symbol jako třeba vypadnutný zub. A s tímto vědomím pohleďme na sen, který nám napsala jedna čtenářka: „Ve snu jsem bydlela na pavlači, ale byl to vlastně most, na kterém stál dům. Pozvala jsem k sobě jednu známou, ale při odemykání koukám, že u mě doma se rozpoutalo peklo! Kocour zdivočel, skákal po stropě a po zdech a řval. „Uteč, on je nebezpečný,“ varovala jsem kamarádku a sama jsem vešla s pocitem viny dovnitř. Došlo mi, že jsem zapomněla, že mám doma zvíře, a několik dnů jsem vůbec nepřišla a nenakrmila ho! Chytila jsem kocoura a hladila ho, ale on byl hlady šílený a rval se se mnou natolik, že jsem vystrčila ruku z okna a hodila ho do proudu řeky. Pak jsem den a noc plakala, jak mi to bylo líto. V tom smutku slyším dupavé kroky, spíše skoky po schodech. „To je on!“ napadlo mě. „Jde si to se mnou vyřídit!“ Dveře se rozrazily a byl to on, neměl však podobu kocoura, ale muže. Přesto jsem poznala jeho obličej, jeho mrštnost. Vůbec nezpomalil, doběhl ke mně a popadl mě do náruče. Věděla jsem, že prošel smrtí a proměnil se. Pocítila jsem příliv lásky. Zaplavil mě šťastný pocit, že jsem konečně doma.“

Podívejme se snu na zoubek po jungovsku. Je to samý archetyp: Dům je duše snícího. Stojí na řece. Řeka je čistý, proudící cit, kterým se snící nechává možná až příliš unášet. Nemá pod nohama, tedy pod domem, pevnou zem, jen most a proud. Tomu odpovídá i další děj. Kamarádku, tj. konvenční vztahy, posílá pryč. Vchází, tedy riskuje. Kocour je naprosto zdivočelá část jejího já. Tato část zdivočela, protože nedostávala „najíst“, a to nejen stravu, ale ani blízkost, je to prostě divoká část osobnosti, která je potlačena a nedostává se jí pozornosti. Je zde pocit velké viny, a pokud jej pochopíme správně, je to vina k sobě samé, protože snící žena nežije tak, jak by chtěla, ale potlačuje svou přirozenost a snaží se vyhovět okolí. Svoje divoké já, které naprosto zešílelo nedostatkem, ještě ke všemu hodí z okna do řeky. Pocit viny tím graduje. Jung by řekl, že toto divoké já potlačila natolik, že jej chtěla zabít. Není však možné umrtvit část své osobnosti, ta se jen propadne hlouběji do nevědomí, a odtud působí ještě silněji. Kocour nemůže opustit svou paní. Vrací se v podobě muže, který se nějak přerodil. Obejme svou paní, to jest „vědomé já“ a splývají v jedno. Dochází ke smíření. Je to jednoznačně terapeutický sen, v němž se dostalo do vědomí to, co bylo dosud zakopáno v nevědomí. Snící žena si od té doby uvědomila, kým je, dovolila sama sobě chovat se nekonformně ve vztazích a změnila práci. Došlo ke smíru v nitru této bytosti.

První díl CESTOU SNŮ naleznete ZDE!