Malý Nostradamus - Astrohled - Kartáři a Astrologové jen pro Vás!

Malý Nostradamus

Jsou věci mezi nebem a zemí, které při troše štěstí vysvětlit lze. A pak jsou ty, které se racionalitě vymykají. Příběh, který dnes přinášíme, mezi takové patří. Hrdinou je čtyřletý klouček, vypravěčem jeho chůva.



Je to už nějaký pátek, bylo mi osmnáct a žila jsem s třemi mladšími bratry a rodiči. Tátův kolega a náš docela blízký soused se dostal do potíží. Jeho ženu odvezli do nemocnice. Měla tam strávit nějaký měsíc kvůli udržení těhotenství. A protože její muž, který pracoval na směny, se z práce vracel pozdě, nebyl, kdo by se odpoledne a večer postaral o čtyřletého Otíka. Tak jsem se stala chůvou. Za stovku denně jsem malého Otu vyzvedávala ze školky, odvedla ho domů, dala mu večeři a uložila do postele. Peníze navýšily moje kapesné a práce to náročná nebyla. Navíc Otík na svůj věk velice dobře mluvil a vůbec byl hodně samostatný. Prostě bezproblémové dítě.

Začalo to tátou

Malý klučina si rychle zvykl na pohádky před spaním. Četla jsem mu ráda, většinou příběh neslyšel do konce, rychle usínal. Jednoho večera, znenadání, někde uprostřed pohádky, mne přerušil a zeptal se zvláštním hlubokým hlasem: „Máš tátu?“ Odpověděla jsem, že samozřejmě a že je to moc hodný táta. Zadumaně se na mne podíval a potom pronesl: „Divné, vždyť je to tvůj nevlastní táta.“ Teď jsem na Otu koukala vyjeveně já. „Jak jsi na to přišel?! Otec je můj rodný táta a mám ho moc ráda!“ Na to Otík neřekl nic, nehádal se a já pokračovala ve čtení. Uběhlo pět let a já se dozvěděla, že mi můj táta skutečně není pokrevním otcem. Máma se za něj provdala, když mi bylo sedm měsíců...



Když se ti ty uniformy líbí...

Po čase jsme šli spolu ze školky a na ulici potkali vojáky. Byli to posluchači místní vojenské školy. Nenapadlo mě nic lepšího, než si vzpomenout na svého dědu, který za války bojoval v naší zahraniční armádě a začala svému svěřenci vyprávět o dědových zážitcích, o tom, jací jsou vojáci hrdinové a jak hezkou nosí uniformu. Zvláštní bylo, že Otík na to nijak nereagoval. Držel mne za ruku, mlčel, na nic se neptal. Až když jsme přišli domů, ozval se opět tím zvláštním hlubokým hlasem: „Když se ti ta uniforma tolik líbí, tak s ní žij a hodně daleko!“ Z jeho slov jsem cítila jakousi zlost, ale mávla nad tím rukou a řekla si, že klukovi se stýská po mamince a já mu vyprávím zkazky o chrabrých vojácích. Po čase se ale ukázalo, že jsem se opravdu provdala za vojáka z povolání a odstěhovala se s ním daleko od rodného města...

Proroctví, jak na běžícím pásu

Otíkových proroctví přibývalo každým dnem. Jednou, ještě v šatně školky, když jsem pozorovala ostatní děti, mi vážným hlasem řekl: „Neboj, budeš mít dva stejné kluky!“ A opravdu. Mám dva syny, rozdíl mezi nimi je rok, ale podobní si jsou, jako skutečná dvojčata. Jindy zase, když jsme šli s malým Otou po ulici, docela mrzlo, já si zapomněla rukavice, pravačku jsem tak měla hluboko v kapse, levou držela Otu a on povídá: „Ruce nedávej na mráz, hlavně tu, kterou mě držíš.“ Co myslíte? Dva roky na to mi o dovolené na horách ruce silně omrzly, zvláště pak levá. Jindy zase řekl, že máma je v nemocnici zbytečně, pak se ukázalo, že úsilí lékařů opravdu vyšlo naprázdno a Otova maminka potratila. Pak mi sdělil, že moje babička moc kašle a záhy vyšlo najevo, že žena, která byla mnoho let zdravá jak řípa, onemocněla rakovinou plic a průběh nemoci byl neobyčejně rychlý. Takových proroctví bylo hodně. A asi se nedivíte, že jsem jim začala věřit. Proto se dodnes vyhýbám některým květinám, bojím se letadel a na kilometr se vyhýbám osaměle pobíhajícím psům. Jeví se to jako hloupost, ale když mi Otík řekl, že nemám to, či ono, nedělám to...



V jeden z posledních večerů jsem mu, ještě jako jeho chůva, četla z knížečky o číslech. Ke každému číslu v ní byla krátká říkánka. Když jsem začala číst tu, patřící desítce, vytrhl mi Otík knížku nečekaně z rukou. Prudce ji zavřel a řekl tím svým divným, pozměněným hlasem: „Desítka je špatné číslo!“

* * *

Otík tragicky zemřel 10.října 2010. Bylo mu deset.

Život nachází ten pravý smysl, jakmile se staneme rodiči. Děti jsou naše poklady, ale dokážou taky pěkně potrápit! Proč jsou některé dětičky odvážnější a jiné naopak ustrašené? Více se dozvíte ZDE...