„Mami, je už pozdě, měli bychom jít,“ řekla jsem matce s klíči od auta v ruce na návštěvě u známých. Zdrželi jsme se tam déle, než jsme plánovali.

„Co když se něco stane? Prší, je tma, dobře víš, jak je to za takové situace na silnicích nebezpečné!“ odpověděla máma a k odchodu se neměla. Překvapilo mě to. Takovou jsem ji neznala. „Vstávej, oblékni si kabát, pojedeme!“ stála jsem si ale tvrdě na svém. Máma se velmi neochotně podvolila. Vzala jsem si bundu, máma svůj svrchník, rozloučili jsme se s hostiteli a mamka sáhla na kliku od dveří. Nečekaně se obrátila. Oči zalité slzami. „Nebezpečí,“ zašeptala...

Varování bylo na místě

Prudce jsem se na posteli posadila. „To byl ale sen,“ pomyslela jsem si a pak jen věnovala tichou vzpomínku na dávno zemřelou maminku. Na noční můru jsem brzy zapomněla. Neuplynuly ale ani tři dny a já byla u známých a vracela se od nich autem za deštivé noci. Na výpadovce na mě TO nebezpečí čekalo. Po široké silnici jsem ven z města projela maximálně kilometr, možná dva, když se přímo na mne řítil kamion. Zda jeho řidič na okamžik usnul nebo sáhl po telefonu, nevím. Jisté je, že jel docela regulérně v protisměru a nebýt mojí rychle reakce, se kterou jsem strhla volant a řítící se hoře železa uhnula na poslední chvíli doslova o pár centimetrů, srazili bychom se čelně!



Zajímavé bylo, že předtucha možné katastrofy přišla ještě předtím, než jsem obrovský náklaďák uviděla. A nejen to. Krátce po startu a výjezdu z parkoviště u známých jsem zničehonic pocítila nesmírnou únavu a touhu po spánku. Potom najednou zazvonil mobil. Neznámé číslo. Zvedla jsem ho, ale uslyšela jen obsazovací tón. A levou rukou mi projel mráz. Na to vše jsem si vzpomněla v jediném kratičkém okamžiku ve světle rozsvícených reflektorů kamionu, co se na mne řítil.

V tom parku bylo krásně

Moje druhé setkání s mrtvou maminkou proběhlo docela nedávno. Ve snu se mi zdálo, že kráčím překrásnou zahradou, co stála u jakéhosi velikého domu. Najednou jsem spatřila svoji mámu, jak se sklání nad jedním z bezpočtu záhonů pestrobarevných květin. Zavolala jsem na ni. Narovnala se, otočila ke mně a radostně zamávala. Šla mi naproti.
„Tady je tak krásně, mami!“ zvolala jsem nadšeně.
„Vůbec se mi odsud nechce. Můžu tady zůstat, že?“
„Ne, děvenko, to ještě nejde. Ještě nepřišel tvůj čas,“ zarmoutila mě máma svojí odpovědí. Oči mi zvlhly lítostí a já mamce začala povídat o tom, jak se mi v životě moc nedaří, jak jdu od neúspěchu k neúspěchu, jak jsem sama, jak mi bývá smutno. Máma mlčela, ale odmítavě kývala hlavou dál.



Když jsem se trochu uklidnila, začala jsem jí vyprávět o tom, jak žiji, co mě potkalo, jaké problémy jsem řešila a řeším. Mamka přitom ožila, začala mi skákat do řeči, vyptávat se na to i ono, komentovat různé detaily z mého života a dokonce začal vyprávět o lidech, se kterými jsem se poznala až po jejím úmrtí. To mne zarazilo.

„Jak je můžeš znát?“ zeptala jsem se udiveně.
Usmála se a pak jen řekla: „Děvenko, občas na vás dohlížíme...“

Probudila jsem se se smíšenými pocity. Hřálo mě, že jsem si mohla otevřeně popovídat s maminkou a na druhou stranu mi bylo neuvěřitelně smutno z toho, že ji nemám vedle sebe.

Rukopis, který dosud nebyl rozluštěn, byl připisován mimozemšťanům i Čechům. Zatím on i jeho tajemství odpočívá v trezoru university v Yale, snaží se množství vědců a nadšenců o jeho dekódování. Řeč je o Voynichově rukopisu - více ZDE...