Dělat někomu křena a k tomu se ještě nudit je horší, než dobrovolně strávit noc na odlehlém hřbitově. To si myslela i Carin Miltnová, sedmnáctiletá studentka jedné ze dvou High School v městečku Sparta, co leží ve státě Georgia v USA. Oné poměrně chladné listopadové noci ji patřilo zadní sedadlo Chevroletu Impala. Místa vvpředu obsadili Justin Bobrowski a Maryl Friebordová. Justin seděl za volantem a Maryl se k němu víc než měla. Byl její kluk, ona jeho holka a Carin byla v autě jaksi navíc. Chápala to, navíc bezcílné ježdění stařičkým, byť udržovaným Justinovým křižníkem silnic, ji nijak nebralo. Právě projížděli kolem místního hřbitova, když Justin nečekaně zastavil. Otočil se k oběma dívkám a zeptal se: „Je vám známo, že tu má hrob Marchus Wellons?“
„Kdo to má jako bejt?“ zeptala se Maryl.
„No přece vrah a prznitel mladejch holek. Smrtící jehlu mu do žil píchli před rokem.“
„Má bejt?“ nadhodila Carin.
„Nic, snad jen tolik, že prej za jasných nocí, jako je ta dnešní, na hřbitově straší. Teda ten Marchus, že jo.“
„Povídačky pro malý holky,“ odfrkla pohrdavě Carin.
„Vydrž na jeho hrobě dvě celé hoďky a dám ti stovku!“



Sázka o stovku

Sázka padla, byla přijata a když Carin vystoupila z auta, dostal od Justina ještě dlouhý zálesácký nůž s pokynem, aby ho do hrobu zabodla až bude odcházet. „To abych si zítra omrkl, žes tam vopravdu byla,“ vysvětlil Justin.

Jen co Carin zmizela za hřbitovní mříží, popojel Justin autem o kousek dál, zaparkoval pod stromem a věnoval se pilně Maryl...

Carin zatím našla hledaný hrob. Byl osmým vpravo ve třetí uličce od vchodu. Měsíc byl zrovna v úplňku, světla víc než dost a tak si Carin na náhrobku snadno přečetla – Marchus Wellons 1956 – 2014.

„Nazdar Marchusi!“ pronesla Carin nahlas a porušila tím skutečně hrobové ticho, co panovalo kolem. Odpovědi se samozřejmě nedočkala. Sedla si proto na zarostlý hrob, kabát přitiskla více k tělu, vytáhla svůj mobil a pustila se do Infinity Blade, své oblíbené hry.

Carin hrála, Justin a Maryl byli zaměstnáni úplně jinými hrátkami a čas běžel všem třem stejně. Byla to Carin, která jako první mrkla na čas. Termín sjednaného pobytu na Wellonsově hrobě měl vypršel za pár minut. Zavolala Maryl: „Tak já tady končím, Marchus tentokrát nepřišel!“ sdělila kamarádce ledabyle. Té vzal mobil z ruky Justin a řekl:
„Nezapomeň na ten nůž!“

„Spolehni se,“ odpověděla, típla telefon a vší silou vrazila tesák do hlíny.



Hlas, který mrazil

„Děvenko, ty ale nikam nepůjdeš,“ ozval se znenadání docela tichý a vemlouvavý hlas. Polekal ji. Strašně. Když se maličko uklidnila, rozhlédla se kolem a zavolala: „Justine, vylez, to jsou pitomý fórky!“

„Jmenuji se Marchus, žádný Justin,“ ozval se ten zvláštní hlas klidně znovu.
Carin vyskočila. Nečekaně ji cosi strhlo zpět. Padla na kolena. Schvátila ji panika.
„Říkal jsem, že ty nikam nepůjdeš!“ ozval se hlas tentokrát přísně. Projel jí mráz. Zvenčí i zevnitř. Prudce se postavila. Něco ji ale znovu vrátilo zpět. Poslední co viděla byl cíp kabátu, který jakoby byl tažen do hrobu. Potom se ji zastavilo srdce...

* * *

„Proboha! Proč se tím nožem přišpendlila k zemi?“ zeptal se nevěřícně šerif Creasley, když se s koronerem druhého dne ráno skláněli nad mrtvou Carin Milltnovou.

Co jsou vlastně hřbitovy? Místa věčného odpočinku, místa piety, kde rozprávíme s mrtvými, pro někoho také místa pro romantické schůzky. Více v článku: Magie starých hřbitovů