„Nějak jste se nám zpotil, mladíku,“ začal dialog starší z mužů, když se uprostřed loučky setkali.
„Co? Jo tohle... Tady kousek dál v lese je malý rybník. Šel jsem kolem, hloupě zakopl o kámen a už jsem tam byl.“

Houbař nad odpovědí nepřemýšlel a jen tak prohodil: „Zdá se, že se brzy setmí. Pokud bych vám směl radit, doporučil bych, abyste se obrátil směrem k domovu. Tenhle les nemá zrovna dobrou pověst. Říká se ledacos, nejvíc o tom, že tu není za tmy vůbec bezpečno. Prý to tu patří různým nečistým silám.“
„To jako myslíte upíry, vlkodlaky?“ vysmál se replice mladý muž. „Snad tomu opravu nevěříte?“
„Věřit nemusíte, je to vaše věc,“ odpověděl starší z mužů zjevně uraženě, sehnul se pro košík a měl se k odchodu.

Mokrý chlapík mu to ale nedovolil. Chytl ho za rukáv. „Počkejte přece. Vážně tomu všemu věříte?“ zeptal se a úsměv mu z tváře rychle zmizel.
„Nijak zvlášť, osobně ale nemám sebemenší chuť vyprávění lidí nějak blíže ověřovat.“
„Děláte chybu, tohle je opravdu hodně špatné místo,“ překvapil v tu chvíli houbaře mládeneček. „Taky bych vám nedoporučoval zdržet se tu do tmy. Minulý měsíc tady někde zabloudil sváteční lovec. Našli ho s roztrhaným hrdlem. Udělal mu to upír,“ řekl s kamennou tváří.



„Já slyšel, že to byl vlkodlak. Byly tam vlčí stopy,“ odporoval s lehkým úsměškem houbař.
„Vlci přišli až potom, kousl ho ale upír!“ trval mládenec na svém.

Starší muž se na něj podezíravě podíval a pomyslel si cosi o tom, že jeho protějšek bude ze sorty lidských šprýmařů. Rozhodl se oplácet stejnou mincí: „Kde berete všechny ty podrobnosti? Nebudete nakonec ten upír vy?“ usmál se nevinně.
„Chcete snad říct, že se podobám na nemrtvého?“ málem se urazil mládenec.
„To rozhodně ne, ale vyprávíte mi tu o tom tak, jako byste byl u toho,“ nechal se slyšet houbař.

„Jo a taky se tvrdí, že právě tady, na tomto palouku, se za měsíčních nocí slétají čarodějnice ke svému sabatu,“ pokračoval se zasvěceným zaujetím mládenec.
„Tady?“ zeptal se houbař nevěřícně, rozhlédl se kolem a pak řekl: „Já myslel, že ty létají na louku za tímhle cípem lesa“ ukázal kamsi na sever.
„Pletete se,“ nesouhlasil mokrý muž. „Na severní louce se setkávají víly a světlušky. Čarodějnice tam mají vstup zakázán! Hádat se ale nechci.“

Houbař už toho měl dost. „Svoje jsem si řekl a varoval vás,“ řekl a naštvaně se otočil, zamířil k lesu a jen přes rameno se stroze rozloučil: „Mějte se!“ „Vy taky!“ ozvalo se mu za zády a pak ještě: „Běžte přímo domů. Za noci se tu opravdu dějí nepěkné věci!“ I ta slova zněla uraženě.



Každý šel svojí cestou.

Zachmuřený houbař se po chvíli, už pod stromy, zastavil. „Lidé všelicos vyslechnou a dokonce tomu uvěří. Blázínci! Varuješ je a oni ti ani nepoděkují,“ rozčiloval se nad tou nespravedlností.

Potom se opatrně rozhlédl kolem, zda se někdo nedívá. Byl sám. Košík položil na zem a vykročil k houštině. S každým krokem, mimochodem stále těžším, se stávalo jeho oblečení tmavším, praskalo, páralo se, odpadávalo na zem. Kůže se mu měnila na mech a z něj vyrůstaly nevelké větvičky. „Lidé jsou divní, velice divní,“ smutně povzdechl Hejkal a zmizel v hloubi tmavnoucího lesa.

Přibližně ve stejný čas si něco hodně podobného myslel i Vodník, kterému se poblíž jeho rybníka proměnilo mokré triko i džíny na zelený hacafrak!