Trčím v tmavé, ušmudlané kanceláři, kde se nejen čas, ale i nábytek zastavili pár desítek let zpátky. Probírám se nudnými fakturami a dalšími předloženými doklady. Jsem revizor finančního úřadu a jak mne mají místní rádi si každý dokáže představit snadno.

Za špinavým oknem se žení čerti. K nepohodě se přidal silný vítr. Prší skoro vodorovně. Psa by nevyhnal, můj hlad a kručící břicho si ale myslí něco jiného. Podniková jídelna neexistuje, zavřeno má i jediná místní hospoda. Pokud vůbec otevře, tak večer a k jídlu nabídne maximálně utopence a nakládaný sýr. Obojí jsem měl včera a, když jsem se dostal na noc k nevlídné ženské, co mi ve své chalupě nabídla postel, udělalo se mi špatně od žaludku.



Tedy je jasné, že chybu opakovat nebudu a, protože mne majitel farmy asi stěží pozve domů na oběd, budu něco na zub hledat v místním konzumu. Práce mne už moc nečeká, za dvě hodinky s ní budu hotov a pak nasednu do vozu a tradá domů k pořádnému gáblíku!

Z věšáku popadnu starobylou černou pláštěnku, bůhví po kom a kdy ji dotyčný na háček pověsil, obléknu si ji a podívám se do okna. Ne abych se viděl, jen proto, abych se ubezpečil, že ta „čína“ venku pokračuje. Naštěstí je to do prodejny necelých sto metrů. Vyrážím a nadšený nejsem. Náladu mám přímo mrazivou a je vlastně dobře, že na nikoho venku nenarazím.

Označit můj pohyb chůzí je značně nadnesené. Spíše to je boj. Vítr se snaží ze mne pršiplášť servat a začínám se bát, že se mu to musí podařit. Najednou mne ještě prudší poryv vzduchu doslova otočí a smýkne se mnou dobré tři metry zpátky. Válím se v kaluži, z leknutí se nedokáži ani vztekat. Na to, co se právě děje za mými zády nevidím. Jen slyším zaskřípání, praskot a žuchnutí čehosi velikého a pořádně těžkého. Drápu se na kolena, kalhoty jsou v háji, otáčím tvář proti pořád ještě silnému větru a nevěřícně koukám.



Tam, kde jsem se rval s vichrem, leží obrovská větev staré lípy! Průměr má jako dvě stehna vytrénovaného atleta, praštit mne po hlavě, nemám už vůbec nikdy žádné starosti. Ve chvíli, kdy mi to došlo a roztřásly se mi ruce, vítr jako utnutím ustal. Dokonce přestalo pršet. Štěstí shůry padá jen jednou, věděl jsem jisto jistě... Na jídlo jsem zapomněl, rychle se vrátil, dokončil jsem, co jsem měl a z místa ujel dřív, než bys řekl švec!