Svoji práci jsem si zamilovala a po pár dnech jsem znala vše potřebné. Problémy začaly nečekaně a když nastaly, měla jsem zrovna noční.

Tak, jak jsem byla zvyklá, podívala jsem se po nástupu na recepci na monitor. Stačil mi letmý pohled, abych zjistila, že plní nejsme a pár volných pokojů k dispozici ještě je. Proto, když hodinu po půlnoci zazvonil telefon z pokoje čísla 12, hlavou mi problesklo, že tam přece žádného hosta nemáme. Tedy neměli bychom mít. Počítač hlásil pokoj jako prázdný. Sluchátko jsem ale zvedla. Na druhé straně vládlo ticho. Vcelku lhostejně jsem tedy zavěsila a pomyslela si cosi o technické poruše.

Jenže ani ne po hodině se telefon z dvanáctky ozval znovu. Zase jsem marně čekala, že se někdo ozve. Změna tu ale byla. Ticho nebylo tak absolutní. Slyšet byl nějaký zvláštní šum. Zavolala jsem Mihaie, našeho nočního strážného a poslala ho nahoru, aby zjistil, co a jak. Vrátil se po chvíli, řekl, že v prázdném pokoji hrála televize a v koupelně svítilo světlo. To zhasl a vypnul i ten televizor. Jo a postěžoval si, že v pokoji byla docela zima.



Uběhlo čtyřicet minut a telefon z pokoje číslo 12 zazvonil do třetice. Tentokrát jsem se do patra vydala i s Mihaiem osobně. Bylo řádně zamčeno, uvnitř nikdo, jenže televize opět hrála, svítilo se nejen v koupelně, ale hořely i všechny ostatní žárovky. A zima tam byla citelná. Přistihla jsem se, že mi jde dokonce pára od úst. Přitom když jsem sáhla na topení, sálalo! Mihai televizní přijímač nejen vypnul, ale i jeho přívodní šňůru vytáhl ze zásuvky. Ověřila jsem ještě zda jsou okna pevně zavřená. Byla. Tak jsme pozhasínali světla, prázdný pokoj uzamkli a vrátili se na recepci.

Když telefon z dvanáctky zazvonil po čtvrté, bylo toho i na mne moc. Roztřásla jsem se strachem. Zdálo se, že ani Mihaie znovu nahoru nikdo nedostane. Němě a se strachem jsem se dívala na zvonící přístroj, ale po sluchátku jsem se už nenatáhla. Čekala jsem. Aparát zazvonil ještě párkrát a potom se konečně odmlčel.

Ráno jsem vše poctivě nahlásila majiteli. Neříkal na to nic. Jelo se dál, jako by se nic nestalo. Ale v pořádku to nebylo. Ciprian, můj parťák z recepce, hlásil po nočních službách to samé, co já. Hosté, kterým jsme vydali klíč od pokoje číslo 12 si všichni do jednoho stěžovali, že v noci je v něm šílená zima, světla se rozsvěcují a zhasínají, jak chtějí, televizor se sám od sebe uprostřed noci zapne, navíc jako kdyby slyšeli kohosi cosi šeptat. Samozřejmě tvrdě vyžadovali výměnu pokoje.



Hledalo se vysvětlení. Racionální se nenabízelo. Hotel byla novostavba. K žádnému neštěstí v něm nedošlo. Jediné, těžko však uvěřitelné, vysvětlení nabídl stařičký Boris Romanescu. Tvrdil, že ještě za časů jeho dědy na místě hotelu stávala ruina dávného statku. Pověst o něm pravila, že jednoho rána v něm lidé našli jeho pány s rodinou i sloužícími všechny mrtvé a bez kapičky krve. Bylo jich dohromady dvanáct!

Až poté se to majitel rozhodl řešit. Telefonní kabel přerušil a z dvanáctky udělal sklad pro pokojské. Rády dovnitř nechodily. A když, nikdy samotné. Co mě se týká, tak mne mrazí i jen, když musím kolem těch dveří, mimochodem už bez číslice, projít!