Jsem venkovan. Rodem i duší. Město mne neláká. Trpím v něm. A ještě v jednom jsem podivín. Rád se toulám lesem. Ve dne, zvláště ale v noci. Náměsíčný nejsem. Prostě miluji tmavé nebe a plejády hvězd. Tam, kde žiji ještě světelný smog neznáme. Proto je na co koukat.
Jednu takovou noc, ani teplou, ani chladnou, jasnou, s měsícem pár dnů po úplňku, jdu vyšlapanou cestičkou. Tiše, jak mne les naučil. Mířím na palouk jako dlaň. Na jeho okraji, na pařezu uprostřed vysoké trávy někdo dřepí. Je hodina před půlnocí, divný čas na náhodná setkání. Strach nemám a pěšina mne vede k sedící postavě. Je to muž, snad šedesátník.
„Hezký večer,“ slušně pozdraví. Přeji mu to samé a zastavím tak metr před ním. Ptá se, zda náhodou nemám cigaretu. Jsem kuřák. Podám mu krabičku. Vyklepe z ní jednu cigaretu a já mu připálím. Lačně vdechne kouř, vyfoukne ho ke hvězdám a pohledem u nich zůstane.
„Krása, že?“ řekne procítěně. Souhlasím.
„Je kruté tohle všechno opustit,“ poví náhle a smutek ním přímo prostupuje. Nechápu a tak se ptám: „A proč to opouštět?“
Rozvážně kouří a vypráví svůj příběh: „Ženu jsem ztratil před deseti roky. Rakovina. Měl jsem ji hodně rád. Neuvěřitelně mi chyběla a chybí dál. Ztrátu jsem nesl těžce. Splín řešil pitím. Nejdřív jsem ztratil přátele, potom práci, nakonec i střechu nad hlavou. Stal se ze mne bezdomovec a přál jsem si jediné. Usnout a už se neprobudit. Potom však jednou ke mně přišla ve snu má láska. Byla smutná. Hodně. Vyčetla mi, jak žiji, jak vypadám, kým jsem se stal. Jak já se v tu chvíli styděl! Slíbil jsem, že vše napravím. A já sliby ženě vždycky plnil. Teprve potom se na mne usmála a pak řekla tu zvláštní větu. Řekla, že až za mnou zase ve snu přijde, bude to znamenat, že přišel můj čas! Je to už sedm let. Co jsem slíbil, to vykonal. Našel si práci, skončil s pitím, zkrátka zase jsem byl člověkem. A před dvěma dny za mnou má milovaná přišla. Usmívala se a já věděl, že jsem došel na konec své cesty.“ Mlčím. Co na to také říct? „To mi je líto,“ slyším se říkat banální větu.
„To nemusí. Naopak. Já se vlastně těším,“ oči mu ve tmě svítí nadšením. „Vždyť uvidím zase svou ženu! Budeme opět spolu a to napořád! Určitě to tam bude lepší, než tady.“ Potom ale zvážní a po delší chvilce ze sebe s povzdechem dostane: „Jen...jen...na světě je přeci tak krásně!“
Rozumím mu i ne. Postojím u něj ještě chvíli a když odcházím, nechávám mu tu krabičku cigaret i se zapalovačem. Kývnutím hlavy děkuje, ani já nemám co říct. Povězeno bylo, co řečeno být mělo.
* * *
Po týdnu ho lesní dělníci našli ležet na mechu. Říkali, že měl otevřené, zakalené oči. Koukal do nebe a mrtvou tvář mu zdobil šťastný, prý ale i tak trochu smutný úsměv.
© 2009 - 2024 E.M.A. Europe s.r.o. Všeobecné obchodní podmínky Zpracování osobních údajů Zpracování cookies, tech. zaj. Materna, 1 min/70 Kč vč. DPH, 1sms/max. 46 Kč, Max. délka hovoru je 17 minut, Volejte (49 Kč/min) a pište (30 Kč/SMS) bez omezení! Klub Horoskop2022, BÚ: 2109191786/2700, PO Box 14, 110 05 Praha 05, www.ema.bz