Nebydlíme spolu. Dokonce ani v jednom městě. On zůstal v domě po rodičích, já se za mužem odstěhovala do velkoměsta. Vídáme se tak dvakrát do roka. Přesto, či právě proto, se na naše setkání vždycky těším. Zvlášť v létě, když si vezmu týden dovolené a jen sama bez rodiny vyrazím za bráchou. Po rozvodu žije sám, jediná dcera zmizela kamsi na stáž do zahraničí. Takže týden v rodném domě máme jen pro sebe. Ale ne pořád to je idylka. Robo má pocit, že jako starší má právo mi pořád mluvit do života. Dělal to ostatně už od dětství. V pubertě se mu nelíbilo jakou hudbu poslouchám, jak se oblékám, s jakými kluky chodím. Mého budoucího manžela znectil tak, že jsem se za něj málem nevdala. Ale i později mi mluvil do výchovy mých synů a ze všeho nejvíc ho vytáčelo, že přes jeho protesty nadále kouřím. Ten den jsme se pohádali právě kvůli tomu kouření. Sotva jsem si zapálila, citoval zase něco z nějakých čerstvě vyčtených statistik. Jako kdybych to sama nevěděla! Na hádku jsem neměla náladu, mávla jsem proto jen rukou, Roba nechala v obýváku a sama se schovala ve staré besídce na naší velké zahradě.



Ve stínu jsem si parádně hověla. Vzduch, tedy až na ty moje cigarety, nádherně voněl, ptáčci zpívali, jen soused zřejmě něco kutil. Za plotem se ozývaly údery snad kladiva nebo sekery. Na Roba jsem se ani nezlobila. Je už takový. Rychle ale vychladne, zvlášť, když chvilku sama hraji uraženou. „Sváťo! Sváťo!“ ozvalo se náhle z domu.
„Co chce?“ pomyslela jsem si a nereagovala. Chvilku počkám a potrápím ho ještě trošičku.
„Sváťo, copak mne neslyšíš?!“
„To si už dovoluje dost,“ říkám si, protože v tom jeho hlase cítím naléhavost.
„Myško, zvedni svůj zadek a vypadni odtamtud! Hned!“ řve na mě Robův hlas.
„Tak to je už příliš! Křičet na mě nemusí. A vůbec, proč se chová jako hulvát?! Takový přece není,“ letí mi hlavou, ale jaksi proti své vůli se zvedám a jdu k domu. Brácha mě prostě volá.

Udělám sotva deset kroků a za sebou slyším divné praskání. Otočím se a koukám, jak se stará besídka hroutí. Tam, kde jsem seděla, spadl právě silný trám! Desky, třísky, hřebíky. Když se usadil prach, zbyly z besídky jen trosky! Běžím do domu a hledám brášku. Kdyby mne nezavolal, byla bych teď zavalená a pravděpodobně nebyla už vůbec!



Jenže dům je prázdný.
„Myško, Myško, kde jsi?“ slyším najednou Roba odkudsi ze zahrady. Vracím se a vidím, jak brácha zuřivě odhazuje změť dřeva.
„Jsem tady,“ volám. Narovná se, otočí, rozeběhne se ke mně, padáme si do náručí. „Díky, že jsi na mne volal, nebýt toho, tak...prostě jsi mě zachránil!“

Na bráchovi ale vidím, že nic nechápe. „Já tě ale nevolal,“ poví po chvíli. „Říkal jsem ti, že jdu k sousedům pomoci s opravou plotu. Byl jsem tam, když jsem uslyšel ten divný zvuk ze zahrady. Našel jsem besídku v troskách a strašně se vylekal, že jsi pod nimi!“