Toho květnového dne, kdy jsem s kolegy tudy stoupal, bylo mokré všechno. Mžilo a sníh, co ležel výš, odtával. Klouzalo to a opatrnost byla na místě. Byli jsme tři kamarádi. Vašek a Karel měli nepatrný náskok. Já se zdržel na chatě dole. Měl jsem je tak před sebou, přesněji nad sebou a oni mě také viděli. Křičet jeden na druhého nebylo proč. Ostatně rušit místní kamzíky bylo tak nějak nepatřičné.

Kromě batohu na zádech mi na krku visel foťák. Docela drahý kousek, co mi dělal společnost na podobných túrách. Proč jsem si ho bral, když počasí nepřálo, nebylo relevantní. Dobrý snímek se dá udělat kdykoliv. Stačí být jen ve správný čas na správném místě.

Stalo se to někde v polovině úseku s řetězem. Na mokrém kameni mi sjela noha a ruka se mi také svezla po studeném a vlhkém článku řetězu. Batoh, ačkoliv nebyl těžký, mne převážil dozadu a já padal. Nijak hluboko. Dva, možná tři metry. Stačil jsem se ještě pootočit a levačku dostat pod sebe, abych s její pomocí ztlumil náraz. Došlo k němu hodně rychle a kinetika udělala svoje. Hlavu jsem po nárazu ubrzdit nemohl a uhodil se o vyčnívající balvan. Naštěstí nebyl ostrý, rána mezi čelo a spánek mi ale vědomí na čas vzala spolehlivě.



Co se dělo dál si vybavuji jen matně. Pamatuji si, že když jsem otevřel oči, skláněla se nade mnou jakási silueta. Dělala cosi s mojí hlavou. Pokud mluvila, já ji neslyšel. Musela ale spíše mlčet, protože když se vztyčila a udělala krok, dva zpátky, jsem jasně zaslechl cvaknutí spouště fotoaparátu. Mého fotoaparátu. Potom nebylo nic.

Když jsem zase přišel k sobě, byli vedle Vašek s Karlem. Prý jsem jim zmizel z očí, na volání nereagoval, tak se vrátili. A chválili mne, že jsem si tak rychle a odborně ošetřil rozbitou hlavu. Nechápavě jsem si na ni sáhl a pod prsty ucítil obvaz.
„Kluci, já to ale neudělal,“ konstatoval jsem udiveně.
„A kdo? Nikdo jiný tady není. Nahoře a cestou k tobě jsme nikoho nepotkali a dolů, směrem k plesu, také nikdo nejde,“ konstatoval věcně Karel a Vašek dodal cosi v tom smyslu, že člověk někdy jedná automaticky a pak si na to ani nevzpomene.



Jenže já měl v batohu svoji lékárničku a ta byla netknutá. Ukázal jsem ji kamarádům. Vzalo nás to všechny tři. Potom jsem si vzpomněl na foťák. Rychle jsem našel poslední pořízený snímek a na displeji se objevila ONA. Neznámá se staromódním účesem, v šedivé bundě střihu padesátých let dvacátého století, stejně starých modrých šponovkách, obuta do něčeho, jako legendární „pionýrky“. Jako by se vyloupla z filmu Anděl na horách. V rukou držela khaki brašničku s velkým červeným křížem. Ustaraně se dívala na mě, tedy do objektivu. Kdo to byl? Kde se tam vzala? Spadla z nebe? Přišla z minulosti? Z jiné dimenze? Kam zmizela? Kam se vrátila?

Viděl jsem ji já, viděl ji Karel, viděl ji i Vašek. Odpovědí na své otázky jsem se nikdy nedočkal. A ten obrázek ve svém počítači nemám. Nepochopitelně zmizel při kopírování z fotoaparátu.