Vesnička Polná se nedočkavě chystala na velikou slávu. Starostova dcera Marie si měla brát dědice docela velkého statku. Jmenoval se Václav a byl to hodný, pracovitý kluk. Všichni v Polné věděli, že na Marii si dlouho myslel František, kluk rovněž z obstojného gruntu. Jeho nadbíhání Marii však bylo pramálo úspěšné. Vesničané se bavili tím, jak oba kohouti při místních zábavách na sebe nevraživě koukali, chlapům bylo líto a ženské naopak kvitovali, že si to ti dva nikdy nerozdali ručně.

V předvečer svatby, brzy dopoledne zamířil Václav do sousední Lhotky. Osobně chtěl na zítřejší slávu pozvat strýce a jeho rodinu, kteří se z Polné odstěhovali poté, co si dva bratři nedokázali podělit pole.

Václav byl sotva ve třetině cesty, když za sebou zaslechl dusot kopyt a vrzání kol. Opratě povozu držel František a sokovi v lásce nabídl, že ho zbytek cesty sveze, protože má u sousedů také nějaké vyřizování.



Ze Lhotky do Polné Václav nepřišel

Večer se do Polné ale vrátil jenom František. Na četné dotazy, kde je Václav, odpovídal, že do Lhotky sice dorazili společně, tam se ale rozešli a zpátky se měl každý vracet sám. Mnozí na tom neshledávali nic divného, do Lhotky to opravdu daleko nebylo, a šli si po svém. Jenom Marie měla divný pocit a dostala strach. Václav ji totiž slíbil, že až se v pozdním odpoledni z Lhotky vrátí, ještě se sejdou jen sami dva.

Sluneční den pomalu končil, Václav stále nikde a Marie se rozhodla, že mu půjde naproti. Sama. Vytratila se z domu, kde přípravy svatby vrcholily, a dala se z Polné prašnou cestou, která vedla k lesu a dál do Lhotky. Slunce pomalu zacházelo za obzor, smrákalo se, když si v dálce před sebou všimla zvláštní siluety. Byla ji něčím hodně blízká! Musel to být Václav, zcela určitě to byl on. Rozeběhla se. Každým krokem bylo jasnější, že se nemýlí. Zvláštní jen, že Václav ji naproti neběžel. Nehnutě stál na kraji cesty. Když od něj byla sotva tři metry, rozplynul se. Zmizel. Jakoby tam nikdy nebyl!

Nebylo to možné

Zmatená Marie nevěřila svým očím. Dokonce se štípla do tváře. Nezměnilo se ale nic. Václava přece viděla jasně, měla ho na dosah ruky a její ženich se najednou proměnil v nic. Zoufale vyvolávala jeho jméno. Po cestě běhala sem a tam. Tak ji také našli chlapi v Polné, když se za tmy pustili do jejího hledání. Václavovo tělo našli až ráno. Hlavu měl sekerou skoro rozpůlenou. Vražda. Nebylo pochyb. Udeřili na Františka a ten dlouho nezapíral. Zabil. Kvůli Marii. Nesnesl pomyšlení, že bude Václavova a ne jeho.



Krátce po pohřbu nešťastného ženicha přiběhly ve snášející se tmě na náves vyděšené ženské. Vracely se z pole a poblíž místa, kde byl Václav zabit, uviděli na kameni sedět postavu mládence se sklopenou hlavou. Když přišli blíž, před očima se jim rozplynula ve vzduchu. Bázlivě se křižovaly jedna přes druhou a tvrdily, že to byl jistě Václavův duch. Asi ano. Jak šel čas, svědků, co viděli nešťastného mládence za noci sedět u polní cesty, přibývalo. Kdo mohl, na cestu kolem kamene u cesty, na které duch sedával, se za tmy raději nevydal.

***

Vše se změnilo až po dlouhých letech. Když začali místo prašné polní cesty stavět asfaltovou silnici, odstranili i ten kámen. Jsou ale tací, kteří tvrdí, že za okny automobilů, které tudy dnes projíždějí, se jim v těch místech občas mihne nějaký divný stín...

Hvězdy řídí naše osudy a znají všechna tajemství! Lze z nich vyčíst, kdy a jak zemřete? Nahlédněte s námi za tajemný závoj na pomezí života a smrti - více ZDE...