Stará Barča si ve své chalupě na konci vesnice vařila, kvítí, co pěstovala na malé zahrádce a byliny, které sbírala na lukách a v lesích kolem, aby je poté sušila na půdě svého domku. Jezdili za ní lidé z širokého okolí, ba i ze vzdáleného města, a tak když Běta zaklepala na její dveře, vlastně čekala. Věděla, že holka chodí pořád bez outěžku a tušila, že jednou zaťuká.

Holka se rozplakala jen co usedla na lavici. Barča ji řekla, že aby byl lektvar, který ji pomůže stát se těhulkou, účinný, bude muset některé z bylin a kořínků nasbírat vlastní rukou a přímo o půlnoci za úplňku! „Budeme potřebovat šalvěj, řebříček, kontryhel. A zapomenout se nesmí na maliník, pelyněk a především kuličky bílého jmelí!“ vypočítala.

Bětka si vybavovala strašidelné příběhy, které se odehrály v noci v lese. Jen z představy, že se vydá za tmy ven ze vsi, dobrovolně vstoupí do tmavého lesa, navíc o půlnoci a za úplňku, kdy vše je daleko mocnější, se viditelně rozklepala.



Staré kořenářce to neušlo. Měla za to, že děvče je víc od rány, ale když viděla její vyděšenou tvář, uklidňovala ji, že nepůjde sama, že ji bude dělat společnost. „Stejně bys nepřinesla všechno a takové, jak má být. Poradím, ukážu, ty jen utrhneš.“

Nějak se to zvrtlo

Vydaly se na cestu a košík, co si sebou nesly, se rychle plnil. Barča dobře věděla, že o úplňku měsíc vysává léčivou sílu rostlin do stonků a květů, zatímco za nocí bez měsíčku se zdraví skrývá naopak v kořenech.

Jen na chvíli se Barča zamyslela, zastavila, kousek sešla z pěšiny. Stačilo to na to, aby Bětku ztratila z očí. Rychle se vrátila zpátky. Tušila, že brzy bude děvče strachy bez sebe. Jenže holka tam, kde ji zanechala, nebyla.



Zavolala. Nejdřív opatrně, časem hlasitěji. Žádná odpověď. Byly kousek od okraje lesa. Snad se Bětka vrátila zpátky na louku. Zaléval ji jas. Jako ve dne. Byla ale prázdná... Když kořenářku Bětka ztratila z očí, zpanikařila. Rozeběhla se po pěšině. Kdesi uslyšela, že ji někdo volá. Víla, bludička, kdo? Běžela. Hlouběji do lesa. Cosi se hýbalo v houští vedle. Bylo to stejně rychlé, jako ona. Přidala. Náhle ji cestu zkřížilo něco opravdu velkého.

Prolétlo to a zmizelo v houští. Jelen. Byl to ale opravdu on? Parohy nebo rohy? Smysly ji zcela opustily. Šílela strachy. S očima rozšířenýma děsem prchala za měsíčním jasem, co sliboval, že les za chvíli skončí. Naději přebil jakýsi sílící lomoz. Přicházel odkudsi ze strany. Byl stále hlasitější. K okraji lesa přitom Bětce scházelo jen pár kroků. Vložila do nich vše, co v ní ještě bylo. Skok, druhý. Rachot byl ohromný. O cosi zakopla, spadla na něco studeného. Zvedala se, když ji oslepilo silné světlo. Byl to vlak a ona ležela na kolejích...