Marie Balíčková pracovala v jedné z vyhlášených pražských nemocnic dlouhá léta. Více než polovinu té doby na oddělení ARO. Brzy měla slavit padesáté narozeniny a mohlo by se zdát, že každodenní přítomnost souboje života se smrtí z ní udělá osobu, když ne zrovna cynickou, tak alespoň nad věcí. Tak tomu ale nebylo.

Paní Balíčková, ač vrchní sestra, byla ženou velice citlivou, se svými pacienty soucítila, radovala se, když někteří z nich putovali na běžná oddělení k doléčení, bylo ji smutno, když jiní se odebrali tam, odkud není návratu. Tyto její vlastnosti neměly ovšem na plnění povinností žádný vliv, k podřízeným sestrám byla přísná, ale spravedlivá.

Na svém oddělení, jak s hrdostí tvrdívala, za ta léta zažila nejeden těžko vysvětlitelný a lékařsky objasnitelný případ, či událost, s reálným světem neslučitelnou. S tím, co ji mělo potkat v průběhu jedné sobotní noční služby, ale počítat určitě nemohla.



Zvláštní noční

Však popořádku. Na oddělení měla starou paní po mrtvici, dědu po složité operaci krčku, patnáctiletou holčinu, co spolykala prášky z nešťastné lásky, a muže středních let s těžkou otravou po pozření jedovatých hub. Všichni její čtyři pacienti leželi naprosto tiše. Absolutní ticho narušovaly pouze zvuky přístrojů, na které byli napojeni. Poklidný průběh služby změnil urgentní případ. Na úrazovou ambulanci přivezla záchranka mladou, krásnou, štíhlou dívku s dlouhýma nohama ve střevících s vysokým podpatkem. Marie si toho všimla proto, že ji spolu se službu konajícím lékařem oddělení ARO povolali na ambulanci pomoc s resuscitací. K sestře, která mezitím dohlížela na její čtyři pacienty, se vrátila poté, co se dívku po ošklivé dopravní nehodě podařilo jakžtakž stabilizovat a připravit k náročné operaci.

Pacient číslo 5

Operace trvala tři hodiny a byla už hluboká noc, když ji vrchní sestra zapisovala do deníku, jako svého pátého pacienta. Jako ti čtyři, ležela tiše i odoperovaná dívka. Žádný z přístrojů nehlásil nic poplašného, prošedivělý lékař důstojně odkráčel ve svých bělostných botkách s vysokou, měkkou podešví a Marie se tak mohla v klidu vrátit k administrativě.



Náhle ji vyrušil jasně slyšitelný klapot vysokých podpatků. Přicházel z chodby. Marii to přišlo k neuvěření. Dveře na oddělení bylo možně otevřít jen zevnitř, kartu na vstup zvenčí měl jen odpovídající lékařský personál a ten, týká se samozřejmě něžného pohlaví, na podpatcích rozhodně nechodil. Ten klapot ale slyšet byl!

Vyšla na nedlouhou chodbu. Samozřejmě prázdná. Ustal i ten klapot. Jen se ale vrátila na svoji židli, ozval se znovu. Ale už ne na chodbě, ale přímo v pokoji s lůžky. Jakoby někdo zmateně chodil sem a tam. Ale kdo, když Marie nikoho neviděla? Seděla na židli jako přimrzlá, neschopná pohybu a když se klapot podpatků blížil k jejímu stolu, zmocnil se jí nevýslovný strach. Bezmocně čekala, co bude dál. Teprve když podpatky začali kroužit kolem stolu, vzpamatovala se a vlastně nelogicky, a dodnes si to vysvětlit nedokáže, ukázala ke dveřím oddělení: „Východ je tam!“

Klapot na chviličku ustal a potom se pomaloučku začal vzdalovat ukázaným směrem. Pak už jen zazněl zvuk otevíraných a následně zavíraných dveří.

Jen dveře doklaply, ozval se pištivý, rovnoměrný tón modulu, monitorujícího životní funkce operované dívky a signalizující, že došlo k srdeční zástavě. Přes veškerou snahu se ji k životu vrátit nepodařilo. Zemřela.

TOUŽÍTE KONEČNĚ NALÉZT ŠTĚSTÍ? Ve vašem horoskopu leží všechny informace. Okamžitě vám odpovím na tel.: 906 701 701! Vaše Marie