Stalo se to, když byla Jarmila ještě malá. S rodiči a staršími sestrami tehdy žili v prvorepublikové vile na okraji krajského města. To díky pozici otce. Byl významným psychiatrem, konzultoval na specializovaných klinikách po celé republice.

Jednu neděli, kdy s tátou zůstala Jarmilka doma, zazvonil telefon. Volali z místní psychiatrické kliniky a prosili pana profesora, zda by nepřišel. Potíže s jedním z pacientů se zdáli nezvládnutelné. Slíbil, že se dostaví a teprve potom si vzpomněl na nejmladší z dcer. Doma ji nechat nemůže, vezme ji sebou.

Návrat za tmy

Pobyt na klinice se protáhl do večera. Když se vraceli domů, Jarmilka si šťastná poskakovala a dohopsala až ke dveřím. Zde se natáhla po zvonku. Tiskla ho dlouze, jak byla zvyklá.

Dveře zůstávaly zavřené. Bylo to divné, svítící okna a stíny za nimi prozrazovaly, že doma není prázdno. Holčička se nechápavě podívala na tatínka, ten se stejnými pocity na ní a sám sáhl na zvonek. Konečně. Za dveřmi uslyšeli opatrné kroky. Nepatřily jedné osobě, bylo jich víc. Potom se ozval nesmělý hlas: „Jsi to ty, Jarmilko?“ Ptala se maminka.



„Ano, mami, jsem to já.“
„Jsme to my, kdo jiný, otevřete! Své klíče jsem zapomněl na stolku,“ dodal k tomu tatínek naléhavě.

Dveře se konečně otevřely. Ne úplně. Zpoza neširoké škvíry nejdříve vykoukl mužský obličej. Patřil švagrovi. Koukali na sebe. Profesor s Jarmilkou překvapeně, muž za dveřmi se silnou dávkou nedůvěry. „Pusť je, vždyť vidíš, že to jsou oni,“ zavelela maminka. Hned také dveře rozevřela dokořán. Stála za strýcem Pavlem a za nimi sestry Míša i Pavla a ještě strýčkův syn Pepík.

Bylo to tak zvláštní

Na vysvětlování došlo až po chvíli. Jarmilčina maminka vyprávěla stěží uvěřitelnou příhodu. Prý asi tak před hodinou už na ně doma zazvonili. Šla ke dveřím a i když švagr a holky z obýváku volali, že to se domů vrací Jarmilka s tátou, vidí je přeci z okna, zeptala se stejně jako před chvílí, zda to jsou oni. Odpověděli oba a ty hlasy poznala. Otevřela. Stáli na prahu. Usmívali se.



Jen na chviličku se ohlédla do chodby, aby zavolala, že se konečně vrátili. Jenže, když hlavu pootočila zpátky, nikdo tam nebyl! Nevěřícně vykoukla ze dveří. Pusto, prázdno. „Co je to za hru?“ pomyslela si. To už ale přiběhli i ostatní. Společně prohledali zahradu, podívali se i na ulici. Nikdo nikde! Až když se vrátili do domu, vzpomněla si na pár drobností. Jarmilka na sobě měla šatičky, které nebyly z jejího šatníku a také mužův oblek byl jiný, než z jeho skříně.

* * *

Vysvětlit si to nedokázali. Časem na příběh zapomněli. Teprve po letech, to už Jarmila studovala a dostala se do styku s problematikou paranormálních jevů, dospěla k jedinému možnému vysvětlení. Před léty došlo ke kratičkému prolnutí paralelních světů! Usmála se při té představě. Docela ráda by se se svou dvojnicí potkala znovu.

Kruhy v obilí. Vše kolem nich je nejasné: Je to fejk nebo je máme brát vážně? Sdělují nám něco, nebo je neumíme rozkódovat, protože nám mají zůstat utajeny? Existuje tisíc odpovědí, což znamená, že neexistuje žádná. Více ZDE...