Táta zemřel. Podstatné nebylo proč, ani kolik mu bylo let. Prostě odešel. Jako miliony jiných. My, pozůstalí, tedy já a matka, jsme museli zařídit důstojné poslední rozloučení. Co mi paměť a přenesené vzpomínky říkají, vždy se v našich rodinách pohřbívalo do země. Závažné okolnosti, na jejichž podstatě nezáleží, to tentokrát nedovolily. S tátou jsme se měli rozloučit v krematoriu.

Lepší na to nevzpomínat

Jsem člověk moderní. Dokáži si možná až příliš živě představit, jak takový pohřeb žehem vypadá. Lepší je takové představy z hlavy vytěsnit. Většina to dokáže. Já také. Samo rozloučení v obřadní síni se od toho na hřbitově zásadně nelišilo. Jen místo kněze, táta ostatně věřící nebyl, mluvil pán v černém obleku, bílé košili a černé kravatě. Zjevně šlo o již tisíckrát omílaný projev, u kterého se vyměnilo jen jméno zesnulého. V tu chvíli to bylo jedno. Co říkal, vnímal ze smutečních hostů ostatně málokdo. Zazněly nějaké skladby. Při jejich výběru jsme si jen mysleli, že patřily k tátovým oblíbeným. Nevěděli jsme to, nikdy o tom nemluvil a my se ho na to nikdy nezeptali. No a pak byl najednou konec. Rakev zajela kamsi dozadu. Opona se zatáhla.



Špatné sny

Následující dny, tedy spíše noci, nepatřily ke klidným. Spánek přicházel jako jindy, jen sny se změnily. Pravidelně v nich ke mně přicházel táta. Nic neříkal. Jen stál pod nějakým listnatým stromem a díval se na mne. Ve tváři měl nepopsatelný smutek. Je jasné, že takové snové výjevy mi na klidu nepřidaly. Matce jsem o nich pochopitelně ani neříkala.

Za dva týdny se ozvali z krematoria. Máme si vyzvednout urnu. Kdosi mi říkal, že existuje jakási pověra, že pro urnu by neměl chodit nikdo z přímých příbuzných. O smutnou službu jsem proto požádala kamaráda. Pro tátův popel jsme zajeli spolu. Máma nás čekala už na hřbitově u rodinného hrobu. V něm prostě už pro taťkovu rakev nebylo místo. Se souhlasem správy hřbitova jsme urnu zakopali. No, zakopali. Udělal to nějaký chlápek. Sotva třikrát rýpl do země. Trochu paradox. My s mámou a dokonce i kamarád ve smutečním, on v montérkách.

Odkud byly ty telefonáty?

Ze hřbitova jsme pěšky zamířili domů. Na skleničku pozvali i kamaráda. Zvláštní, ale najednou jsem začala volněji dýchat. Kdyby to neznělo nepatřičně, šlapalo se mi tak nějak veseleji. Prostě jakoby mi ze srdce spadl těžký kámen. Nestačila jsem si to celé ještě srovnat v hlavě, když mi v kapse zazvonil mobil. V tu chvíli se rozezvučel mobil i mámě. Ta ho měla v kabelce. Kamarád, který kráčel mezi námi, se na nás překvapivě podíval. Taková náhoda!



Byl to jen začátek. Vytáhla jsem mobil a koukám, že mi volá...máma! Displej mámina mobilu zase hlásil, že ji volám já. Mamka se dokonce zeptala: „Ty mi voláš?“ Samosebou to byla hloupost a bylo to nemožné. Mobily dál zvonily. Hovor jsem první přijala já. „Ano, prosím.“

V telefonu jsem slyšela nějaké hlasité ticho. Občas přerušené jakoby kosmickým šumem. Máma, která svůj mobil zvedla o malinkou chvilku později, popsala to, co slyšela, stejně. Jedna druhou jsme přitom neslyšely, přestože jsme obě do telefonů opakovaly „Haló, haló...“ Asi za minutu se obě spojení společně přerušila.

Domů jsme všichni tři přišli hodně zaražení. Nahlas jsem to první řekla já: „To byl táta. Rozloučil se s námi. Možná děkoval, že konečně našel klid.“

SNAŽÍTE SE ZOUFALE UPEVNIT VÁŠ VZTAH? Chcete zabránit jeho rozpadu? Pomohu vám při tom, zavolejte mi na tel.: 906 701 701 nebo mi pošlete SMS ve tvaru SMS VANDA na 904 30 44. Paní Vanda