Stejně se na to díval i můj strýc Karel. O tom, co se mu stalo v hlubokých lesích pod slovenským Ďumbierem v čase, když jsem byl ještě malý, mi vyprávěl, až jsem se vrátil z vojny. Tu jsem si odkroutil v Liptovském Mikuláši a řeč na prapodivnou příhodu přišla při vzpomínkách na tamní okolní přírodu.

Strýc Karel byl houbař. Takových je ostatně v Čechách dodnes moc. Možná každý druhý. Jenže strýc a jeho pár kamarádů neváhalo v houbařské sezóně vyrážet za úlovkem i hodně daleko od Prahy, kde byli domovem. Třeba vlakem na Slovensko, přímo do Nízkých Tater. Houbařský terén to byl náročný. Hory pod Ďumbierem jsou pěkně příkré, žádný vycházkový plac, jako třeba v Podyjí. Každý hřib si tak žádal pořádnou porci potu a také dokonalý smysl pro orientaci. Ztratit se v tamních kopcích nebyl žádný problém.

Podél Váhu

V den, kdy k oné zvláštní události došlo, vyrazil strýc s kamarádem podél Čierného Váhu. Vody v něm bylo to léto málo a hlouběji v lese našli starý spadlý strom, po kterém se na druhou stranu dalo dojít suchou nohou. Poloprázdné košíky záhy téměř naplnili, samosebou jen těmi nejzdravějšími a nejtvrdšími praváky a tak na starých pařezech posvačili. Jídlo vytáhli z batohů, našly se v nich i láhve piva, vychlazené v bystřině, co jim tekla doslova pod nohama. Znaveni, ale spokojení vychutnávali ticho.



Nemělo dlouhého trvání. V dálce se ozval psí štěkot. Podle všeho šlo o dva, možná tři velké a agresivní psy, co se hnali za kořistí. Místní jim vyprávěli o smečce zaběhnutých psů, kteří lovili ve zdejších lesích srnčí a které myslivci ne a ne dostat. Touhy setkat se s nimi tváří v tvář u strýce a jeho kamaráda nebylo ani co by se za nehet vešlo. Rychle posbírali svoje věci, ruksaky hodili na záda a s košíky v rukou svižně sestupovali směrem k řece. Když vystoupili ze smrčiny, nebyl už štěkot slyšet. Ztratil se v dálce. Už už chtěli vstoupit na mostek ze spadlého kmene, když je něco zarazilo. Čierný Váh tekl v opačném směru! Ne zprava doleva, ale zleva doprava! Jako na povel si oba přátelé promnuli oči. Nebyl to sen. Řeka prostě tekla opačně!

Bylo to k neuvěření

Strýc říkal, že se mu najednou zježili všechny chloupky na pažích, srdce jakoby mu někdo objal studenou rukou. V duši převládl pocit se co nejrychleji od řeky vzdálit. Původní úmysl přejít na druhou stranu se nejen vytratil, ale budil přímo děs! U něj i kamaráda, aniž by o tom v tu chvíli padlo jediné slůvko, převládl pocit, že pokud by přešli na protilehlý břeh, nevedla by tudy cesta domů, který znali, ale dostali by se jen Bůh ví kam. Otočili se a vrátili pod větve tatranských smrků.

Strýc svoje pocity nijak víc nepopisoval. „Prostě jsme to tak cítili a basta!“ Dodal jen, že s kamarádem lesem chodili ještě hodinu, možná dvě, houbami naplnili nejen košíky, ale i batohy a teprve potom se odvážili vrátit k řece. Čierný Váh tekl, jak měl...