Káťa a Ilonka byly kamarádky. Od útlého dětství. Dělil je pouhý rok, o který byla Káťa starší. Bydlely na jedné ulici, společně chodívaly do školy, většinou se i spolu vracely a po úkolech si hrávaly venku. Prostě nerozlučná dvojka. Vlastně ne tak docela, protože Káťa chodila už od pěti let do baletní přípravky a Ilonka ji to tak malinko záviděla. Nebo spíš Ilončiny rodiče. Z dcerky chtěli i oni mít baletku, ale nešťastně zlomená nožka, když byla holčička ještě úplně maličká, rozhodla jinak.

Bolelo to

Na začátku podzimu, týden dva po skončení prázdnin, se ale stalo něco hrozného. Káťa byla zrovna na baletu a Ilonka vyšla před dům sama. Od té doby ji už nikdo neviděl! Co se stalo, přivál čas až po dlouhých měsících. Její tělíčko bylo nalezeno v lese za městem. Stala se další nevinnou obětí neznámého násilníka. Káťa se ze ztráty kamarádky vyrovnávala dlouho. Mluvila o ní často, zapomínala, že není, čekala na ní venku u dveří i před školou. Samozřejmě marně. Stejně tak beznadějně chodila na návštěvu ke zdrceným Ilončiným rodičům. Prostě to nechápala. Jak také mohla, když ji bylo pouhých sedm let!

Před dalšími Vánoci měla Káťa první velké veřejné vystoupení. S jinými dívenkami baletní přípravky jim patřilo pódium nedalekého kulturního domu. Hostů přišlo hodně, hlediště se zcela zaplnilo. Mezi diváky byli i Ilončiny rodiče. Káťa je pozvala a oni přišli. Předtím ji ještě pochválili, jak vyrostla a jak jí to sluší. Ale Káťa byla z toho všeho strašně nervózní. Přes přesvědčování rodičů, že všechno dobře dopadne a i přes chlácholivá slova baletní učitelky, že se není čeho bát, se ji třásla kolena a strach z toho, že nebude schopná udělat krok, natož tančit, byl obrovský.



Byl to sukces

Absolventský koncert rychle plynul, na řadu přišlo jejich vystoupení. Byla mezi vybranou čtveřicí, a jak se dostala na prkna, co pro umělce znamenají svět, ani nevěděla. Ještě než zazněly první tóny baletní pasáže tance malých labutí z Čajkovského Labutího jezera, se Káťa znenadání zklidnila. Přes silnou záři reflektorů uviděla sedět vedle rodičů kamarádky živou Ilonku. Usmívala se na ni, na znamení, že jí drží palce, zvedla dokonce zatnuté pěstičky!

Tančila jako snad dosud ještě nikdy. Nádherně zvládla i obtížnější pasáže, činily se i její tři labutí kamarádky a jejich vystoupení sklidilo obrovský potlesk. Všem čtyřem zářily oči radostí. Také Ilonce. Káťa to jasně viděla. Potom se podívala na svoji mámu s tátou. Tleskali přímo bouřlivě a vyskočili dokonce ze svých sedadel. Když se ale Káťa pohledem vrátila k Ilonce, kamarádka tam nebyla! Na jejím místě tleskal neznámý muž. Nechápala to. Také to ale nikomu neřekla. Určitě ne rodičům Ilonky. Všimla si, že když odcházeli, měli mezi sebou mezeru, ruce svěšené, úplně, jako by vedli ztracenou dcerku za ruce. A tváře jim svítily zapomenutým štěstím...