Zastavil jsem a motor nevypínal. Ten stín se proměnil v černou, zmoklou postavu. Stála před spuštěnou závorou, obrácená ke mně zády. V černé bundě s kapucí, černých džínách, teniskách téže barvy, přes pravé rameno měla, zdá se, rovněž černý batoh.

Zatroubil jsem. Ta osoba se velmi pomalu otočila. Konečně jiná, než černá barva! Skoro bílý obličej zasvítil do deštivé tmy. Velkými tmavými očima se na mne dívalo děvče. Moc hezké a smutné.
Vystoupil jsem a promokl jsem skrz naskrz. Nabídl ji svezení. Kývla. V tom mi za zády projel vlak. Ani jsem ho moc neslyšel, hluk deště byl silnější.

Už za volantem jsem si alespoň otřel obličej kapesníkem a dívku vedle oslovil až se závory zvedly, červená světla zhasla, já přejel koleje a pokračoval v cestě.
„Tak kam to bude?“ zeptal jsem se.
„Domů.“



Nebyla to přesná adresa, trvalo ale chvíli, než jsem to té dívce řekl. Cítil jsem, že je jaksi nepřístupná, odtažitá, a přitom tak nějak zranitelná a já se fakt bál tu krátkou a fádní komunikaci mezi námi nějak pokazit. Proto jsem jen tak špitl: „Viktor. Viktor Brosmann. Teda tak se jmenuji. Jedu do Appomattoxu.“
„Vendy. Vendy Hollinsová. Táta bydlí jen pár mil odsud. Na farmě, kousek od silnice. Řeknu, kdy máte odbočit.“
Přikývl jsem. A nemluvil dál. Ticho v kabině porušila ona: „Za chvilku přijde ta odbočka. Po pravé ruce. Je to jen polní cesta.“
Odbočil jsem a kola vozu zašustila po vodou zatopeném štěrku. Déšť mezitím ustal. Cesta mne dovedla před obytný dům. Zastavil jsem. Dívka se ale k výstupu neměla. Jen se na mne podívala a potom nelogicky řekla: „Běžte prosím a pozdravujte tátu. Žije tam sám. Řekněte mu, že ho mám pořád ráda.“

Ne, nezeptal jsem se ji proč to neudělá sama. Jako poslušný chlapeček jsem šel ke schodům. Lucerna nad vchodem se rozsvítila, oprýskané dveře se otevřely. Na prahu se objevil starší muž. Opálenou tvář měl plnou vrásek od sluníčka a prožitých let. „Jak vám mohu pomoci?“ zeptal se.

„Přivezl jsem vám dceru,“ řekl jsem a ukázal za sebe na své auto. Muž oněměl. Zíral na mne nechápavě. Pak mu oči ztvrdly, pokýval hlavou a zeptal se. „Děláte si ze mne legraci?“
Teď jsem to byl já, kdo netušil, co se děje. Po chvíli jsem ale ze sebe přeci jen dostal:
„Ta dívka uvnitř říkala, že tady bydlí, že jste její táta, mám vás pozdravovat a říct, že vás má pořád ráda!“
„Jaká dívka? Já v té vaší káře nikoho nevidím!“



Měl pravdu. Sedadlo spolujezdce bylo prázdné. Kolem auta bylo prázdno. Děvče zmizelo. Nechápal jsem nic. S tím pánem za zády jsem se téměř odpotácel k autu. Bylo pusté. Vlastně ne. Na zadním sedadle ležel její batoh. Takže jsem se nezbláznil!
„To je její!“ zvolal jsem až příliš nahlas.

Na tahu byl ten muž. Nečekal jsem, že je tak rychlý. Prudce otevřel dveře, popadl batoh, jedním trhnutím ho otevřel, prohraboval se věcmi a pak vytáhl nevelký kus papíru. Byla to fotka. Koukal na ni, pak mi ji podal. „Je to ta dívka?“ zeptal se.
Podíval jsem se na fotografii. Byla na ni ta kráska. Tak jsem jen němě přikývl.
„To je Vendy. Před rokem ji na nedalekém přejezdu srazil vlak,“ špitl a ukázal kamsi dál do tmy. Po tváří se mu rozkutálely slzy. Skrze ně pak ještě dodal: „Tenhle batoh se tehdy nenašel.“

Mlčeli jsme. Po chvíli muž přestal plakat. Tvář mu náhle ozdobil úsměv. Řekl: „Zřejmě se chtěla ještě jednou rozloučit. Díky, že jste to pro nás oba udělal a vzal ji sem. Závidím vám, že jste ji viděl. Byla krásná, že?“

Přisvědčil jsem.