Běta si našla slušnou brigádu. Jako studentka počítala každou korunu a práce příležitostní paní na hlídání se ji navíc líbila. To, že rodiče trojlístku capartů korunou nešetřili, pak bylo příjemným bonusem. Děcka navíc zase tak moc nezlobila. Chovala se slušně, jen jako jiná si chtěla věčně hrát. I s Bětou.

Zvláštní hra na schovávanou

Toho povánočního odpoledne, kdy rodiče Péti, Michala a Irenky odešli do kina, zbývala Bětce ze zásobníku her jen ta na schovávanou. Nehrála ji s dětmi poprvé. Většinou znala, kam zalezou, přesto zopakovala nepřekročitelné tabu, které snad v osmém patře věžáku platilo dvojnásob: „Schovejte se, kde chcete, ale na kliku od balkonu nikdo z vás ani nesáhne! Na balkon se prostě nesmí! Jasné?“

Děti přisvědčily a Běta odešla do kuchyně. Čelem se přitiskla k vysoké ledničce, zavřela oči a spustila známé: „Za pikolou, před pikolou...“

Irenku s Michalem našla Bětka velice rychle. Péťa ale na tradičním místě nebyl, dokonce se neukryl ani ve velké skříni na chodbě a ložnice rodičů byla rovněž prázdná. Vešla do obýváku, kde po nejstarším ze sourozenců nebylo také stopy. Nerozhodně se zastavila pod lustrem, když najednou na balkóně zaznamenala jakýsi nejasný pohyb. Naštvaně se pohnula k balkónovým dveřím. Rázně je otevřela. Visela tam prostěradla. Za nejbližším z nich spatřila bosá chodidla!



„Co jsem říkala?!“ vykřikla hodně nazlobeně. „V žádném případě nechodit na balkón!“ Stín za prostěradlem nereagoval.
„Péťo, ty jsi mne neslyšel?!“ naštvala se Běta ještě víc. „Ke všemu jsi bosky. Proč sis sundal ponožky? Ještě onemocníš, venku mrzne!“ slovy si vylévala vztek, co se ji míchal s obavami a už zvedla ruku, že prostěradlo odhrne a kluka vtáhne do tepla bytu. Právě v ten okamžik se ji za zády ozval Péťův hlas: „Schovával jsem se v koupelně.“

Omráčeně se otočila. Stály za ní všechny tři děti a vyděšeně civěly na bosé nohy, které nebyly vůbec dětské. Bětka prudce zavřela dveře a kliku pootočila na doraz. Ještě rychle zkontrolovala uzávěr oken. Ne, vše je pevně zavřené!

Vtom se jakási dlouhá dlaň pokusila tlakem na rám dveře otevřít. Držely pevně. Dlaň, co patřila k dlouhé holé a chladně bílé paži, se posunula k oknu. Ani tentokrát neuspěla.

Děti zakřičely, strachem vyjekla i Bětka. Objala děti, co se k ní vyděšeně přitiskly. „Zavolám policii!“ dostala ze sebe konečně. Odpovědí jí ale byl tak pohrdavě krutý smích, že se jí až z očí plných děsu spustily slzy. Cítila, že se i děti třesou hrůzou. To ji trochu probralo. Pozpátku, s očima pořád upřenýma na prokletý balkón, couvali společně z obývacího pokoje ven a chodbičkou ke vchodovým dveřím. Když k nim zbýval krok, nejvýš dva, zarachotil v zámku klíč. Všichni čtyři vyjekli!



Mezi nebem a zemí

Byli to jen rodiče dětí, kteří se vraceli z kina. Vyděšená čtveřice, jeden přes druhého, na ně křičela, že na jejich balkóně někdo je a chce se dostat k nim do bytu.

Pan Klinka, tak jak byl, tedy v kabátě a botách, se vrhl k obýváku. Proletěl jim, otevřel balkónové dveře div je nevytrhl z pantů. Strhal prostěradla ze šňůr, podíval se rychle kolem, nahlédl na balkón k sousedům, pohledem zkontroloval prostor nad hlavou, zamířil oči na zem hluboko dole. Nikde nic! Zmateně se vrátil ke vchodu a vystrašeným pěti párům očí sdělil, že venku nikdo není...

* * *

Děti nebylo možné dlouho uklidnit. Samotné by je do postele nikdo nedostal. Nejmladší Irenka si dokonce vynutila, že bude spát s rodiči. Bětě se udělalo špatně. Zle ji bylo ještě doma. Usnout se ji nedařilo. Vnitřně se roztřásla vždycky, když zapřemýšlela o tom, koho, či co by asi tak uviděla, kdyby v tu inkriminovanou chvilku strhla prostěradlo. Stejná otázka trápila i děti. Pokaždé, když je měla zase hlídat a přišla k nim domů, se ptaly: „Pamatuješ se na ty bosé nohy na balkóně? Komu patřily?“

Hvězdy řídí naše osudy a znají všechna tajemství! Prozradí vám, kolik let na Zemi vám ještě zbývá? Lze z nich vyčíst, kdy a jak zemřete? Nahlédněte s námi za tajemný závoj na pomezí života a smrti. Více ZDE...