Lidstvo i sama planeta mohly být smazány z existujícího vesmíru. Zachránila nás náhoda, nebo vyšší moudrost?

Katastrofa jménem Krakatoa

Mezi ostrovy Jáva a Sumatra se setkávají dvě obrovské zemské desky – euroasijská a indoaustralská. Můžeme je chápat jako zlom v pevném kabátu Země, kudy na svět proniká magma ze zemského jádra. Tektonicky nestabilní místo má na svědomí globální změnu klimatu už v roce 535, největší za posledních dva tisíce let. Na tomto místě je dnes ostrov Anak Krakatau, což znamená Dítě Krakatoy. Vznikl až po katastrofě, kdy se původní ostrov Krakatau zanořil do hlubin oceánu a rozpadl se. Jak je vidět podle zrodu Anak Krakatau, i po této události zůstala trhlina v Zemském plášti aktivní. Nemáme tušení, čím nás ještě překvapí!

Pro třísku nevidět trám

Sopka i její okolní sestry začaly být aktivní už v květnu roku 1883. Chrlení sopečného popela dosahovalo téměř deseti tisíc metrů, což je výška, v které dnes létají eroplány. 27. srpen se pak zapsal do historie jako jeden z nejstrašnějších dnů v dějinách. Od rána během dopoledne Krakatoa čtyřikrát explodovala silou 200 megatun TNT. Černý popel pronikl do výšky 80 kilometrů a zcela zakryl slunce. Na tři dny se rozhostila v okolí naprostá tma asi v ploše naší republiky. Příděl milionů tun popela a CO2 se snesl na všechny kontinenty.



Následující čtyři roky trvala na světě tak zvaná „sopečná zima“, protože slunce neprohřálo tak velkou vrstvu znečištění. Vesmírem v tuto dobu letělo několik stovek projektilů připravených týranou planetu dorazit!

Explodující kometa

Pouhých 600 kilometrů od zemského povrchu letěla v tu chvíli obrovskou rychlostí kometa, která se právě začala rozpadat. Její hmotnost čítala několik miliard tun. Protože kometa letěla příliš blízko, téměř žádný teleskop ji nemohl zaregistrovat.

Pouze José Bonilla v malé observatoři v mexickém Zacatecas si v srpnu 1883 povšiml roje těles přelétávajících přes sluneční kotouč. Kolegy astronomy byl poté nařčen, že měl nečistoty v objektivu. To si však nezasloužil. Vědecký astronom Hector Manterola k tomu dnes dodává: „Kdyby tato sprška trefila Zem, bylo by to stejné, jako by do naší planety vrazilo 3 275 tunguzských meteoritů, což by pravděpodobně vedlo k vyhynutí všeho živého.“ Lidstvo, a nejen ono, by následovalo dinosaury v jejich smutném údělu.



Vyšší záměr?

Rozpad komety poblíž Slunce je běžný, dochází k němu vlivem slapových sil jakékoliv planety. Výbuchem zhuštěná atmosféra Země však změnila poměr slapových sil k rychlosti komety, která nás doslova „olízla“, když prolétala tečnou po naší oběžné dráze. Megatunové úlomky svištěly kolem Země po dobu dvou dnů v počtu mnoha stovek kusů. Totální zánik byl otázkou několika sekund.

Šlo o náhodu, díky které lidstvo vyvázlo, nebo o vyšší záměr?

Pokud je stvoření Země a lidí skutečně božím záměrem, jak se o něm píše v Bibli, mohlo se stát, že sopka explodovala právě proto, aby odvrátila zkázu globálních rozměrů? Vědci na takové hypotézy nejsou ochotni přistoupit. Věřící lidé však ano. Statistická pravděpodobnost hodnotí odehrávání dvou katastrof, planetární a vesmírné, ve stejný moment jako jev natolik náhodný, že je prakticky nemožný. Nezbývá tedy než smeknout před vyšší moudrostí.